„Vědí kdo jsou,“ začíná článek o „indigových dětech“, který se prý rodí stále ví a které to tady v budoucnu převezmou k lepšímu. „Začíná to již krátce po narození tím, že otevřou oči a hledají bezprostřední kontakt. Mnozí rodiče mluví o tom, že je to pohled sebevědomého zralého člověka.“ Nemám rád jakoukoli teorii spiknutí, i kdyby to byla teorie pozitivní. A tak navrhuji poněkud alternativní názor. Pokuste se zamyslet se mnou.
Zaprvé, většina z nás byla porozena špatně. Tedy, ač naše maminky dělaly co mohly, systém a tehdejší (a bohužel na mnoha čs. porodnicích i současná)„vědecká“ víra v téměř samospasitelný vědecký pokrok ale dělaly (a dělají) své. Dnes, když už se to začíná tušit, a tam, kde se preferuje přirozený porod v intimitě rodiny a např. s dulou, tedy když je rodička v optimální psychické pohodě, se děti rodí usměvavé a s otevřenýma očima.
(Rozumějte, pokud bychom nebyli poškozeni tradičním „medicínským“ porodem, takto bychom se mohli a měli narodit my všichni).
Navazují tak okamžitě oční kontakt s matkou, který zase v těle matky (čímž je zaručeno její zdraví a schopnost se o dítě postarat, v tomto případě také mateřským mlékem) vyvolá produkci speciálních hormonů. Mimochodem, dnes víme, že je to dítě, které spouští podobné hormonální procesy, vedoucí k samému započetí porodu, a že právě megadávky kmenových buněk v době těhotenství a podobně obrovské dávky endorfinů a adrenalinu při porodu ženu „uzdraví“ a neskutečně posílí její imunitní systém.
Zadruhé, když jsou děti již v prenatálním období stimulovány (např. programem Baby plus, nebo jen pravidelný zpěvem matky), rodí se daleko inteligentnější. Davidovi, jednomu z vůbec prvních takto stimulovaných dětí u nás, je dnes 6 let a již ve třech četl a psal.
Zatřetí, všechny dnešní děti mají strukturně poněkud jinak formované mozky – jsou (evoluce, pánové a dámy) připraveny na abstraktní, počítačové vnímání reality (ale oproti generaci svých rodičů např. mají mnohem méně dokonalý čich).
Začtvrté, tyhle děti se rodí informovaným matkám (rodičům), a tak jsou ihned po porodu ponechány na těle matek, v klidu a pohodě. Jejich emoční systém (ještě nejméně celý rok se dovytvářejícího mozku) je tak prvotně a primárně „naprogramován“ pozitivně, a v pubertě a v dospělosti si takový chlapec (protože se ukázalo, že to jsou právě chlapci, kteří jsou emočně celoživotně poškozeni tím, že první vteřiny a minuty a hodiny svých životů nebyli v bezpečí u matky) nebude potřebovat dodávat jistotu (kterou špatně – rozuměj, obvykle -porozen, prostě nikdy bez celoživotní snahy mít nebude) alkoholem, drogou, partou, pomocí strany či generála, cara nebo prezidenta či jiné autority.
Zapáté, tvrdím ale také, že některé současné děti jsou přirozeně daleko duchovnější, než kdy budeme v průměry my (rozumějte: pokud bychom nebyli poškozeni porodem, byli bychom také duchovnější se všemi z toho vyplývajícími důsledky). A právě duchovnost je tím aspektem vědomí a mozku, který zaručuje jeho hemisférovou propojenost, emoční vyrovnanost a inteligenci, a schopnost propojovat rozum se soucitem (tak jako to odjakživa dělají tibetští lamové).
Je přece nanejvýš jasné a logické, že člověk, který je porozen přirozeně, tedy normálně, je evolucí naprogramován k tomu, aby byl sebevědomý, zvědavý, pozitivně vnímavý, stále moudřejší a soucitnější.
Lidský mozek má ovšem také neuvěřitelnou schopnost věřit svým (dobou, výchovou, školou a zvyky a společností vtisknutým) programům, a věci, jevy a situace si „antropomorfizovat“. Tedy vykládat si je pomocí svých lidských vjemů a předchozích zkušeností (např. přisuzovat různým zvířatům a věcem a dějům různé lidské vlastnosti). Právě tak si ale Evropan jiný než neevropský svět (a jeho historii) „evropomorfizuje“. Mám dojem, že v případě indigových dětí, jak se jim dnes říká, opět děláme tutéž chybu, i když v dobrém úmyslu, a „indigomorfizujeme“ o sto šest. I zde jsou přání rodiči myšlenky.
Všechny ty ve zmíněném článku (a v knize, ze které čerpá) vyjmenované příznaky a „kvality“ tzv. indigových dětí lze jednoduše vysvětlit jak jejich zvýšenou inteligencí (včetně propojení mozkových hemisfér), tak emoční stabilitou se všemi dlouhodobými důsledky z toho vyplývajícími. Jejich způsoby vnímání se prostě nemohou nelišit od vnímání nás, špatně porozených, a tedy méně inteligentních a sebejistých, méně hemisférově „propojených“, a je jasné, že se např. ve školách, které jsou stále založeny na autoritě a memorování lineárním způsobem, nudí.
Nepíšu to proto, že bych neměl radost z toho, že dnešní děti jsou daleko sebevědomější, než jsme bývali (a kdy budeme) my, jejich rodiče a prarodiče. Naopak. Právě proto jsem co se týče dalšího (i ekonomického, sociálního a politického) vývoje takový optimista.
Navíc i právě proto neustále píšu další a další kritické články na téma nezodpovědného mávání (nejen tou oficiální, ale i naší vlastní) rukou nad neblahým a dlouhodobě negativním vlivem televize, reklam, alkoholu, drog a zbožštění násilí, což všechno může onen přece jen lepší start do života našim dětem zase notně zkomplikovat či přímo pokazit.
My starší jsme oběti obětí. A nejen porodů. I svých (do programů našich porody poškozených mozků vtisknutých) iluzí. Svých automorfizací. Bin Ládin a další teroristé sebevrazi (ale i dlouhodobí předsedové politických stran) naprosto a do poslední buňky věří tomu, co dělají. Podlehli síle svých iluzí, automorfizovali své životy tak dokonale, jak jen je toho náš (jejich) mozek schopen. Nedělejme stejnou chybu a neindigomorfizujme své děti, protože pak bychom ji vnucovali naše vlastní zastaralé a poškozené představy o tom, co to je indigo, co je to inteligence, co je to výchova atd.
Opakuji, jediné, co můžeme dělat, je pracovat na sobě (své vnímavosti, vnitřní i vnější čistotě) a pokusit se nepřekážet jim. Indigovým dětem, chcete-li.
Vlastimil Marek, sobota 3. březen 2007
