Ženy tohle umění sociální podvědomé (neverbální) komunikace trénují statisíce evolučních let a i proto mají poněkud jiný hardware (mozek) a ještě odlišnější software (programy mysli). Ale i my muži přece často jaksi uvnitř cítíme, že ten který člověk lže, předstírá, není upřímný.
Vynálezci, myslitelé a umělci všech oborů často uvádějí, že na počátku (nápadu, myšlenky) byla intuice. V první části článku o právě zemřelé italské novinářce Orianě Fallaciové (na aktualne.cz) uvedl K. Hvížďala i vyjádření samotné, největšími politiky světa tak obávané novinářky, na téma jakým způsobem své rozhovory vede:
„Novinář je jako lékař. Lékař bez intuice může mít v hlavě vědomosti celého světa, všechny počítače a laboratoře, ale nebude moci s nimi léčit, když nebude schopen intuice. Já mám intuici a nikdy jsem proto nevystavila nikomu falešnou diagnózu“.Pokusím se naznačit, oč také může jít, a že za slůvkem „intuice“ se skrývá něco mnohem zajímavějšího a hlubinnějšího, než zatím všeobecně tušíme.
Dnes víme, že svět, jak jej vidíme, je iluze, kterou nám promítá mozek na monitor mysli. „Klamou“ nás všechny smysly. Například se odhaduje, že vědomě slyšíme jen 8% z toho, co všechno registrují naše uši a sluchová centra mozku. Jinými slovy, mozek z valné části za nás samotné vybírá, na kterou část sluchového spektra, které nás obklopuje, se zaměří (co je pro nás důležité). Jsme neustále neobyčejně intenzívně cenzurováni. Netvrdím že je to špatně, jen naznačuji, že občas by bylo velmi výhodné moci a umět cenzora vypnout. Mystikům a velkým osobnostem historie se to občas povedlo (a vznikla tak všechna náboženství a Blake tak „v zrnku písku“ spatřil vesmíry).
Podobné je to i v oblasti vidění (tam se tento poměr vědomě viděného odhaduje na 10%). Loni jsem někde zahlédl článek o tom, jak diváci, sledující basketbalové utkání, jsou docela malým zadání (např. sledujte a spočítejte, kolikrát si vymění míč hráči č. 7 a 11) tak zabaveni, že většina z nich vůbec nezaregistruje, že v určité části utkání se proběhne po palubce člověk v masce opičáka.
Pedagogové si zase všimli, že „žáci plní i podvědomá očekávání učitelů“. Že tedy velmi záleží, jak přesvědčivý(á) je ten který učitel (ta která učitelka): s jakým nasazením, do jaké míry pravdivě a nepředstíraně učí. Žáci totiž, a to přece všichni víme z vlastní zkušenosti, podvědomě „cítí“, jestli jde o faleš nebo pózu. A opět podvědomě pak mentální „příkaz“ autority naplňují.Mimochodem, stát by měl propustit a platit všechny ty učitelky, které si se současnou mládeží neví rady, a protože to mají „pár let do důchodu“, chodí si do tříd svou látku jen tak oddrmolit, bez zájmu, povrchně, už aby to měly za sebou. Dnes začínáme tušit, že učitelé, kteří si o svých žácích „myslí“ (i když jim to nikdy do očí neřeknou), že rostou leda tak pro partu a drogy a případně vězení, s velkou pravděpodobností právě také budoucí dospělé vychovají. Výše zmíněné učitelky tak (jakkoliv podvědomě, ale o to je to horší) vychovávají povrchně myslící a žijící, na rodiče a stát se spoléhající dospělé bez zájmu o cokoliv jiného než jejich vlastní konzumaci (zboží, zážitků).
Když to funguje mezi učiteli a žáky, o co více to musí fungovat mezi rodiči a dětmi! Především chlapci pak plní i podvědomá přání svých matek např. co se týče jejich budoucího povolání. Moje maminka ze mne chtěla mít učitele nebo spisovatele. Já ve škole zažil jen ty arogantní neustále trestající učitele a učitelky, takže jediné, co jsem odmalička věděl přesně, bylo, že učitelem nikdy nebudu. Vida, učitelem jsem se nikdy nestal, ale co dělám? Učím (a píši).
Oriana Fallaciová se sice pečlivě připravovala („Na každý rozhovor se připravuji jako na sportovní souboj. Každý rozhovor je souboj a obejmutí. Připravuji se jako boxer na svůj zápas.“), ale jako žena velmi dovedně využívala především typicky ženskou schopnost vycítit a vypozorovat (z mikropohybů obličejových svalů nebo posunu obočí nebo nádechů a přídechů v řeči zpovídaného) emoční stav a případně faleš toho kterého člověka.
Ženy tohle umění sociální podvědomé (neverbální) komunikace trénují statisíce evolučních let a i proto mají poněkud jiný hardware (mozek) a ještě odlišnější software (programy mysli). Ale i my muži přece často jaksi uvnitř cítíme, že ten který člověk lže, předstírá, není upřímný. Už také víme, že každý jsme daleko inteligentnější, než si myslíme. Naše podvědomí (a intuice jakoby byla způsobem jak se na něj napojit) totiž vždy ví, co je v tom kterém okamžiku třeba udělat. Každý jsme přirozeně moudrý. Jen mít tak přístup k podvědomí, kde je (jako na harddisku) zaznamenána každá vteřina našeho života. Jen umět se svou intuicí pracovat. Když tohle zvládneme, budeme tak silné osobnosti, jakou byla Fallaciová: přesvědčivá, neoklamatelná.
Ona niterná přesvědčivost člověka se dá trénovat, ale ten, kdo ji nemá, například nikdy nebude charismatickým zpěvákem, po které šílí davy fanynek, i když „má lepší hlas“. Jeho obrazy nebudou tak „silné“, jako několik kaligrafických čar tušové malby zenového mistra, nebo zdánlivě obyčejná realistická malba stromů za řekou Františka Kupky Na druhém břehu (protože on maloval duchovní „druhý břeh“, na který se člověk dostane postupným duchovním cvičením – rozumějte, postupným rozpouštěním oněch niterným cenzorů vnímání, o kterých věděl své i A. Huxley, viz jeho kniha Doors of perception). Viz jedna starší delší studie.
Zpět k intuici Oriany Fallaciové (a nejen její). Každý s intuicí neustále, i když většinou podvědomě, (spolu)pracujeme, radíme se s ní, spoléháme na ni v krizových okamžicích. Když přidáme z toho všeho vyplývající žurnalistický styl slavné novinářky („v rozhovorech nikdy nepřistupovala na hru svých partnerů, která jim vždy pomáhá schovávat se za vymyšlenou a umělou maskou a naučenou sebeprezentací. Jako moderátorka měla každý rozhovor pevně v rukou.“), lze si jen přát, abychom i my zvládli umění se svou intuicí spolupracovat, a abychom i tady u nás měli takovýchto novinářek a novinářů (ale i umělců) co nejvíc.
Vlastimil Marek, úterý 17. říjen 2006
