Nesnáším fronty. A protože jsem za totality pracoval sedmnáct let jako noční hlídač, jezdil jsem brzy metrem a tramvají opačným směrem než ostatní spěchající do práce, a nakupoval v prázdných samoobsluhách. I fronty na kapry před Vánocemi (a pomeranče nebo banány jindy) jsem tak mohl být v obchodu nebo u stánku prakticky první, takže zase bez fronty. Po sametovém převratu jsem zase, coby žurnalista a hudebník na volné noze, nakupoval zásadně jen v tu denní nebo noční hodinu, kdy v obchodem opět nebyly fronty. O to víc mne překvapily (samozřejmě, na rozdíl od těch našich vždy slušné a zdvořilé) fronty v USA.
Frontová horečka sobotní noci
Když přijde sobotní podvečer, Američané se zblázní a jdou (přesněji napsáno, jedou) si užívat. Ulice Georgetownu byly každou sobotu večer nacpané, auta se šinula krokem od světel ke světlům a nad tím vším ukázněným chaosem každých pět minut hlučně přeletělo tryskové letadlo. Všichni marně hledali místo k zaparkování. Pokud je našli, postavili se do fronty před svou oblíbenou, nebo, pokud neměli štěstí a nepodařilo se jim telefonicky si rezervovat místa, jen tak náhodně vybranou restauraci. Teprve na číšníkovo vyzvání totiž mohou usednout a dát si večeři. Pak se jdou obvykle projít podél řeky Potomac, nebo korzují po chodnících v davech jim podobných, v ruce zmrzlinu, na kterou museli vystát frontu, koupenou za peníze, které si po delším čekání ve frontě jim podobných vyzvedli z místního bankomatu (ATM), nebo rovnou sednou do auta a opět ve frontách jedou domů.
Byli jsme se v sobotu večer podívat na přístav (Washington harbour) a žasli jsme a nechápali: vznosné přepychové hotely, spousta restaurací, spousta stolků a židliček i na nábřeží. U mola desítky kotvících člunů, ve kterých seděla spousta mladých úspěšných Američanů a jen tak naboso a v kraťasech popíjela pivo, aby všichni ostatní viděli, že mají člun a mohou sedět jen tak naboso a v kraťasech a popíjet pivo. Jiní lidé čekali, až budou uvedeni ke stolkům a budou si moci dát večeři. Mnohým ke štěstí stačilo koupit si pivo a veřejně ho vypít jen tak, v sedě na molu nebo na zábradlí. A koukali, jestli ostatní koukají, jakou kdo má krásnou slečnu, nebo jaký výstřih nebo šaty ta která slečna má.
V zemi Hollywoodu se dá čekat, že lidé rádi chodí do kina, ale takovou frontu, jakou každou sobotu stojí iluzechtiví nadšenci v Georgetownu před komplexem kin na 31. ulici, jsem viděl snad jen za dob socialismu před Čs. spisovatelem na Medojedky.
Právě když jsme odlétali, získal podobný frontový čekatel první lístky na Star Wars – Menace. Stál (ležel a spal) ve frontě nakonec dlouhé několik kilometrů téměř dva dny. Televize téměř denně vysílá záběry nadšenců, kteří vystáli celý den, aby si přesně o půlnoci mohli koupit nějakou tu životně nezbytnou zbytnost – jako třeba právě teď figurky ze Star Wars. I před Kapitolem usměrňují dlouhé červené tkalouny na tyčích dlouhatánské fronty ukázněných čekatelů na možnost projít si slavnou kupoli. Na vstup do Bílého domu si musíte vystát frontu na časovku (jako kdysi u nás u obvodních lékařů). Když jedete někam slavným autobusem společnosti Greyhound, musíte být na nástupišti nejméně tři čtvrtě hodiny předem, protože se musíte zařadit do ukázněné fronty, čekající na vpuštění do autobusu. Totéž můžete vidět např. na velkých nádražích: k vlaku jsou lidé vpuštěni, až zřízenkyně odepnou šňůru a dav ukázněně čekající v dlouhé frontě sestoupí dolů na peron. Šňůry, usměrňující fronty čekajících (i kdyby to byli jen tři, čtyři lidé), jsou i na poštách, v bankách, na úřadech.
Zábava na povel? Podle reklamy? V době našeho pobytu vrcholila kampaň společnosti Banana republic a všechny výlohy byly plné kalhot, sak, kostýmů, blůziček, košil a bůhví čeho všeho ještě v barvě khaki. Kdo v Americe vytváří módu takovýchto činností, restaurací, podniků? Televize? Hollywoodské filmy? Kolik to asi stojí zbláznit Ameriku pro jednu barvu?
Není náhoda, že mnohým vnímavějším turistům připadají USA jako země protikladů. V kavárnách Starbucks pěstují Američané další podivnou a jimi velmi oblíbenou disciplínu. Zvláště ve středu New Yorku nebo Washingtonu je možno vídat ony velmi upravené a pěstěné a zcela jistě bohaté finančníky v oblecích a kravatách, jak si distinguovaně dávají kávu z papírového kelímku. Nebo jak si v pytlíku nesou svůj hamburger. Běžně se k přepychovému saku nosí džíny a adidasky. V autobuse se nesmíte napít vody, přitom slečny navoněné Channelem a oděné Versacem bez mrknutí oka ladně překračují špinavé bezdomovce nastěhované v kupě novin.
A tak jsem nad frontami kroutil hlavou – země nejtřeskutějšího individualismu, a ono to vypadá, že většina těch obyčejných Američanů snad přímo miluje fronty a činnosti na povel.
Jak se nátlaku módy a médií nejen v USA bránit? Univerzální recept neexistuje, stačí být svůj. Možná by se takovýto zdravý rozum zachovávající postoj dal nazvat „tolerantní individualismus“. V USA se navíc můžete ohánět lidskými právy. Vzpomněl jsem si, jak před lety prošel až k Nejvyššího soudu USA proces s člověkem, mimochodem českým emigrantem, který nesekal každou sobotu trávník před svým domkem, tak jako to dělají všichni ostatní. Sousedi si začali stěžovat, policajti ho nutili trávník posekat, jinak že to dají k soudu, a taky dali, ale jemu se podařilo prokázat, i když až u Nejvyššího soudu, že zná i latinské názvy divoce rostoucích travin, a trávník že tedy nesekal ne protože byl líný, ale že pěstoval trávník „naturální“, divoký, původní.
Vlastimil Marek, pondělí 25. červen 2007
