Test vlídnosti personálu, který provedla redaktorka MF Dnes, vydávající se za pacientku ve čtyřech nemocnicích, dopadl tak, jak pacienti čekali: velmi špatně. Arogantní lékaři a sestry, přemrštěné ceny (redaktorka chtěla platit hotově). Titulek původní reportáže (25. 4. 2007) je výstižný: Vlídnost za 600, nadávky za 2000. A výmluvný je i titulek dalšího článku: Kdejaký pes má lepší péči než člověk.
Podobně neurvalé, nebo k potřebám těch, kterým slouží naprosto nevšímavé, jsou i České dráhy. Opět jsem se po roce vydal něco vyřídit do Českých Budějovic, a opět jsem zažil celou přehlídku nevysvětlitelné neschopnosti a arogance.
Masochisticky orientovaní zájemci si mohou vychutnat detaily (nejen) mé železniční anabáze, ti, kteří to znají z vlastní zkušenosti a už je to nebaví číst, mohou následující dlouhý odstavec přeskočit.
Už v Kolíně panovaly zmatky: část cestujících do Prahy vzalo za vhod spěšným vlakem, který měl jet na čas, protože oznámení mnohaminutového zpoždění dvou rychlíků nevěštilo nic dobrého. V tom ale rozhlas hlásil, že „zpožděný spěšný vlak“ bude mít zpoždění 20 minut. A tak se desítky cestujících vydaly na jiné nástupiště, odkud měl odejet rychlík. Pak ale rozhlas najednou vyžadoval „urychlený nástup“ do spěšného vlaku, který je připraven k odjezdu. Někteří hbitější ještě stihli proběhnout podchodem a naskočit do spěšného vlaku, ostatní si jen bezmocně verbálně ulevovali.
Na hlavním nádraží jsem, ač jsem se přesunul sprintem, viděl jen výpravčího, jak odchází: můj rychlík na Budějovice právě odjel. Další jel až za dvě hodiny. V Olbramovicích nás vyhnali z vlaku, že je výluka, a do Tábora nás odvezou autobusy. Nikdo nic neřekl, nikdo neporadil. Náš vlak zastavil dosti daleko od budovy nádraží, takže hlášení rozhlasu slyšet rozhodně nebylo. Litoval jsem těch několik cestujících s kufry. Jak se ukázalo, byli to cizinci. Zmateně tahali kufry (samozřejmě s kolečky, ta jim ale na štěrku nebyla nic platná) sem tam, než našli východ z nádraží a autobusy (marně se pokoušeli ptát průvodčí a výpravčího: ti samozřejmě neuměli žádný cizí jazyk).
Podobné tomu bylo v Táboře, cizinci se marně pídili po nějaké tabuli. Nakonec na jejich opětovný zápas se zavazadly a štěrkem v kolejišti koukal (a naštěstí pro ně i čekal) celý vlak.
Cesta zpátky proběhla v tomtéž „zpožděném duchu“: ještě jsme ani nevyjeli, a rozhlas v Budějovicích už rovnou oznamoval nástup do „zpožděného vlaku“. Vyjeli jsme o deset minut později. Pak jsme v Soběslavi čekali dalších deset minut na protijedoucí rychlík, když ale ten odjel, čekali jsme za nesouhlasného brblání cestujících dál (i průvodčí kroutil nad činy výpravčího a dispečerů hlavou a cedil mezi zuby: „Větší blby jsem neviděl…“). Když jsem si posteskl, že mi ujede přípoj v Praze, vysvětlil, že se to stává denně, že rychlíky jedoucí do Prahy, kde přece lze předpokládat, že bude řada lidí přestupovat, musí nesmyslně čekat na osobní vlaky v protisměru atd.
Zpět ke zdravotnictví. Petr Příhoda, který přednáší etiku začínajícím medikům, říká, že „Když si šéf nevšímá, může celý kolektiv lékařů zvlčet“. A jiný titulek naznačuje totéž: „Kde je protivný lékař, jsou protivní všichni.“ Zástupce šéfredaktora MF Dnes Ivan Hamšík nakonec zformuloval počátek řešení: „My pacienti se změny a konce šikanování dočkáme teprve tehdy, když si to všechno už nikdy nenecháme líbit.“ Je to nepřijatelné chování, cituje novinový titulek.
Dovolím si několik naivních otázek. Není právě tohle jediný možný recept i na situaci panující na Českých drahách? Ryba smrdí od hlavy: co dělali všichni ti početní manažeři a ministři posledních 17 let? Kromě toho, že se starali o své prémie, stěžovali si jak to či ono nejde, a pokud to byli odboráři, stávkovali? Když nefunguje oddělení, velký díl viny má i jeho vedoucí. Když nefunguje továrna, vinen je zcela jistě i její ředitel. Nefunguje-li takový kolos, jako jsou České dráhy (s 60 000 zaměstnanci), vinen je i ministr dopravy (a neměl by se vymlouvat, že změny jsou politicky neprůchodné) a nakonec i vláda.
Podobné letité problémy jsou v oblasti důchodového zabezpečení, soudnictví, zemědělství, atd. Vždy několik jedinců se bojí o své několikaleté prebendy a miliony lidí tím dlouhodobě trpí. Prý není politická vůle. Možná jejich. My ostatní ale (jak snad mohu soudit podle reakcí spolucestujících včera) se stávajícím stavem rozhodně spokojeni nejsme.
Výmluvy na „rozestavěnost“ (dlouhé úseky trati do Budějovic se rekonstruují) také neobstojí. Už v roce 1979 jsem v Japonsku obdivoval, že když se staví nebo opravuje nějaký dům, je zahalen velkou plachtou, aby se neprášilo na ostatní, a služba omývá hadicí každé auto ze stavby vyjíždějící, aby nezabahnilo ulici. Podobné je tomu např. v Německu a v Holandsku. Stačí přece pár dobrých a dodržovaných zákonů. A úcta úřadů a státních zaměstnanců k těm, kteří je platí ze svých daní.
Co tedy v této věci dělá premiér? Vím, má spoustu stranických a rodinných starostí, a zcela jistě, právě tak jako ministr dopravy a manažeři Českých drah, už dlouho nejel vlakem. Jenže všechno jde, když se chce, říkala moje babička. Co takhle najmout nějakého zahraničního manažera se zkušenostmi reorganizace a ozdravění nefungujícího podniku? Jak to, že nejen v Japonsku, kde vlaky jezdí na vteřinu přesně, ale i v západní Evropě to jde a vlaky jezdí přesně, a když už mají zpoždění, cestujícím někde dokonce vrací část jízdného?
Jak dlouho ještě si takovéto chování drah (a lékařů a úřadů a odborů na městských částech a politiků a šibalů atd.) necháme líbit? Je to nepřijatelné…
Nebo jinak: dokud si to necháme líbit, bude to společensky stále přijatelnější…
Vlastimil Marek, čtvrtek 3. květen 2007
