Zvuk tibetské mísy, australské didžeridu (i ve formě plastové roury), alikvotů v hlase zpívajícího člověka, nebo, jako v tomto případě, fujary (v její jednoduchosti, tedy v pestrém vějíři přirozených alikvotů je právě její léčivá a regenerační „síla“), léčí.
Moje knihy Tajné dějiny hudby a Hudba jinak se nějak se dostaly i na Slovensko, do šikovných rukou tamního výrobce fujar a amatérského, ale o to nadšenějšího terapeuta, Milana Koristka (funtomasss@yahoo.com). Jednou mi mailoval, že pro mne vyrobil fujaru v mém oblíbeném „Gis“ (tón planety Země). Chvíli trvalo, než jsme oba zkoordinovali své cesty a možnosti setkání, ale pak si přijel do Brna zazpívat mantry a předal mi krásnou fujaru (viz foto) dokonce v ochranném obalu, a navíc přidal svůj experiment, basovou píšťalu, na kterou se také dají vyloudit krásné alikvoty.
Od té doby si občas fujařím.
Milan hraje jako dobrovolný terapeut na fujaru postiženým a autistickým dětem v tamním Domě sociálních služeb, a má občas odbornější dotazy. Nedávno chtěl vědět, jaké že jsou ty nejléčivější frekvence, aby případně vyrobil nějakou tu superléčivou fujaru.
Začnu od lesa, tedy od základu všeho: žijeme ve vesmíru vibrací, sami jsme mořem vibrací, a tak každý zvuk je hudba, každá hudba je mantra, každá mantra je základem všeho zvuku. Říkají to tibetští a indičtí mistři zvuku, píši to ve svých knihách, ale lidi neumí číst. Nebo jim to stále nedochází.
Takže znovu: Každý zvuk je svým způsobem léčivý. Je vždy „teď a tady“, vnímáme ho spíše pravou mozkovou hemisférou atd. Jenže my jsme naprogramovaní (porodem, výchovou, nevzděláním, písničkami, které nám zpívala maminka, a které nás dnes obklopují atd.) tak, že „slyšíme“ jen velmi úzkou část frekvenčního spektra, na které máme evolucí dané uši a sluchová centra, a navíc jsme na některé zvuky „alergičtí“ (připadají nám jako šumy, ruchy, rachoty, skřeky, jekoty, svisty atd. – které ovšem Tibeťané za hudební zvuky považují).
Když už jsme takto na jakési zvukové dietě a ještě zúženi místní kulturou a případně panujícími trendy (o fujaře nebylo pár desetiletí slyšet, a dnes je v Evropě, i když zatím ne přímo na Slovensku, také díky zvýšenému zájmu o alikvoty velmi populární, a UNESCO dokonce nedávno přidalo fujaru na seznam světového kulturního dědictví), pak každý zvuk z nástroje, který je „jiný“ (má jiné, přirozenější ladění, nebo na rozdíl od většiny západních nástrojů nepotlačuje alikvoty) naše tělo a mysl obohacuje, regeneruje.
Zvuk tibetské mísy, australské didžeridu (i ve formě plastové roury), alikvotů v hlase zpívajícího člověka, nebo, jako v tomto případě, fujary (v její jednoduchosti, tedy v pestrém vějíři přirozených alikvotů je právě její léčivá a regenerační „síla“), léčí. Uvolňuje stahy svalů a tkání, rezonančně sjednocuje oscilace buněk v orgánech a svalech (každá buňka „zní“, tedy zpívá) a především (díky všudypřítomné vodě) pozitivně upravuje membránovou výměnu iontů a celkovou „vitalitu“ buněk.
Zvuk každé fujary je tedy jaksi (všeobecně, pro každého) léčivý sám o sobě a není třeba pátrat po nějaké speciální, zvlášť léčivé frekvenci. Specializace by naopak jaksi zúžila ono spektrum frekvencí (a alikvotů). Samozřejmě by se daly vyrobit speciální fujary pro jednotlivé čakry nebo nemoci, ale takový terapeut by jich s sebou musel vozit celé desítky. Takto stačí jedna jediná – a otevřená soucitná mysl hráče-terapeuta pak vykoná divy.
Pokud se ovšem mezi nadšenci, experimentujícími s konkrétním vlivem konkrétní ladičky, tibetské mísy, či fujary na lidské tělo a mysl najdou zájemci o podrobnější informace, lze jen doporučit práci německého muzikologa Hanse Coustoua. Např. na adrese http://www.sphaerenschale.de/klangschalen-text.html je možno v němčině, a když si dáte práci, zcela jistě naleznete i anglickou mutaci téhož, nalézt celé tabulky jednotlivých frekvencí i dnů v týdnu, měsíců, Slunce, Měsíce a dalších planet. Velmi zajímavé. Zkušenému hledači léčivých frekvencí, ale především souvislostí, se tam nabízejí přímo hody.
Vlastimil Marek, čtvrtek 2. listopad 2006
