V záplavě mediálních senzací ty skutečně relevantní informace stále častěji zapadají. Recept na zvládnutí umění vyhledávat ty správné informace v ten správný čas je přitom prostý: úmysl. Když se člověk rozhodne, že se to naučí, a začne trénovat (a chválit se), za nějaký čas se to naučí: ty správné informace jakoby samy vyplavou a jako ten správný klíč zapadnou do správné dírky. Pokusím se (nejen aprílově) pozorným čtenářům naznačit, že umět si vybrat ty správné a do sebe zapadající informace je stále obtížnější, ale také potřebnější.
Denní tisk přináší rostoucí počet zpráv, které jen potvrzují to, co znali a znají buddhisté a předpovídali nepředpojatí duchovní mistři všech věků a kultur. Nedávno jsem si přečetl, že vědci poodhalili podstatu domestikace zvířat. Už prý sovětský biolog Běljajev začal v roce 1959 křížit lišky (třicet samců a sto samic) tak, že k dalšímu rozmnožování připouštěl jen ty nejmírnější, tedy k lidem nejvíce přítulné kusy. Po třiceti generacích vyšlechtil něco mezi psem a kočkou: lišky projevují ochotu potěšit svého pána, ale chovají se nezávisleji, podobně jako kočky.
Švédští vědci nedávno podobný experiment zopakovali s polárními liškami. I oni v následných čtyřiceti generacích k rozmnožování vybírali jen ta nejkrotší zvířata. Výsledky potvrdily Běljajeva: lišky chované po generace bez selekce zůstávají divoké. Zvířata šlechtěná na krotkost jsou ale poslušná a učenlivá. Vůči člověku se chovají přátelsky a přítulně, jako domácí psi (LN 13. 12. 2005).
Otázka ale zůstává: co promění divoké zvíře v mazlíčka? „Prověrka aktivity genů v nervových buňkách odhalila mnoho odlišností mezi mozkem lišky chované v zajetí a žijící divoce. Spektrum zapnutých a vypnutých genů se značně liší. Zapnuté geny často pracují na jiný výkon. Tyto změny v aktivitě genů vyvolalo vytržení lišek z jejich přirozeného prostředí,“ píše se v článku. A neuvažujme pro tuto chvíli o tom, jestli je to pozitivní nebo negativní, protože záleží na tom, jestli tak budeme uvažovat z pozice lišek nebo z pozice lidí.
Jen týden předtím jsem se ve stejném listě dočetl, že srovnáním kapilárních čar na palci a malíčku člověka lze zjistit pravděpodobnost vzniku cukrovky v pozdějších letech jeho života. Nebo jinak, každý vliv, který působí na embryo během těhotenství (v tomto případě v období kolem devatenáctého týdne života plodu, kdy se také formuje většina životně důležitých orgánů, včetně slinivky), může také ovlivnit vytváření dalších orgánů. Pokud je v tomto období negativně ovlivněn vývoj slinivky, dojde v pozdějším věku k výskytu cukrovky.
Počet rýh na prstech člověka tak naznačuje vnější negativní vlivy v době těhotenství jeho matky – patrně prý složení stravy, ale především její psychický stav – tedy stres.
Důvody tohoto jevu jsou hlubinnější a možná v obráceném pořadí úvahy typu příčina, následek: na nedávné přednášce Terence Dowlinga jsem se dověděl, že základní tvar rýhování prstů u rukou závisí na průběhu těhotenství a hlavně způsobu porodu: děti, jejichž matky prožívaly v těhotenství nějaký dlouhodobější stres, a jejichž porod tak byl nějak traumatizován, mají charakteristické kruhové kapiláry (dr. Dowling tvrdí, že mu stačí podívat se na palec u ruky a hned ví, že ten či onen člověk byl velmi neurotizován, a má tedy s vysokou pravděpodobností určité typy zdravotních potíží).
Třetí zpráva, o kterou mi teď jde, vyšla v týchž novinách opět o týden později. Ukázalo se, že partnerské hádky zpomalují hojení ran. Vědci z americké Ohio State University byli ze zjištění, jak pronikavé důsledky má půlhodinová hádka, šokováni. Povrchová poranění se u hádajících se partnerů hojila o 40% déle. A to museli výzkumníci ještě přiznat, že ony v laboratoři vyprovokované hádky byly zcela jistě daleko mírnější, než jsou obvyklé hádky v soukromí domácnosti.
Pokusím se tedy (zdůrazňuji, že spekulativně a provokativně) složit tyto tři informace (z velkého evolučního puzzle) dohromady: čím víc hladu, katastrof a stresu matek, tím více poškozených dětí se rodilo a tím více byly agresivní. Geny se nemohly nepřizpůsobit. Tihle jedinci se více hádali, byli více vystresovaní, více nemocní, protože v době těhotenství byly jejich budoucí matky vystaveny stále větším a častějším stresům. Bylo a je jich stále víc, protože se naučili skrývat svou niternou nejistotu vnější agresí, hádkami atd.
Co když je celá naše civilizace taková, jaká je, a je to s ní stále horší, protože tak sama sebe, ač jaksi nevědomky a dnes naivně přezíravě, díky systematickému rozmnožování agresivity a sobectví, „vyšlechtila“?
Budeme-li totiž v tomto svém genetickém experimentu pokračovat, za nějakou dobu na téhle planetě zbudou jen lišky, které budou dávat samy sobě dobrou noc …
Spekuluji a provokuji tedy dále: co když lidský svět (a jeho přičiněním i klima celé planety) vypadá a je krůček od propasti právě proto, že systematicky nedbáme evolučních daností a programů? Jsem si téměř jist, že kdyby měli genetici možnost zkoumat geny lidí žijících před desítkou tisíc let a porovnat je s geny současníků, zjistili by, že vývoj směřoval v opačném trendu než u výše zmíněných lišek, tedy od kooperace, přítulnosti k agresivitě a nesnášenlivosti. Posledních pár set let navíc žijeme stále více vytrženi ze svého (po desítky tisíc let) přirozeného prostředí. Navíc jsme dopustili, že nejvíc se v posledních desítkách let rozmnožují (a ještě je za to odměňujeme), při vší úctě, ti nejagresivnější, nejméně vzdělaní a také v každé generaci o něco víc poškození. Stačí pročíst si porodní statistiky různých států světa.
Člověk je nejnebezpečnější zvíře na planetě. Nebezpečně se přemnožil a likviduje desítky jiných druhů denně (bezprostřední ohrožení hrozí osmi stovkám živočišných a rostlinných druhů, viz LN z 14. 12. 2005). Navíc, tak jako těla kosatek a ledních medvědů, jsou dnes prakticky každé lidské tělo (a dokonce i mateřské mléko) plné jedů (i z léků).
Odborníci a politici, místo aby se ve společném zájmu rychle domluvili, se navíc mezi sebou (například v případě Kyótského protokolu o snížení emisí skleníkových plynů již desítky let, nebo u nás o nemocniční péči či o důchodovou politiku již několik let) jen hádají. Času je stále méně, ale oni tak téměř prokazatelně zpomalují hojení globálních a společenských ran…
Jak že to dělal ten Běljajev s liškami? K dalšímu rozmnožování vybíral jen ty nejmírnější…
(Nemohli bychom tedy začít třeba tím, že by, jak to požaduje Ludvík Vaculík, zloději, násilníci a příživníci nemohli volit?)
A když to tedy šlo a jde s liškami… proč by to na začátek nešlo s politiky?
P.S.: Heslo pro příští volby: Volte přítulné lišky!
Vlastimil Marek, sobota 7. duben 2007
