Před čtyřmi lety jsem na jednom CD slyšel mantru Om Tare Tuttare v podání skupiny Američanky Gabrielly Rothové The Mirrors a… Borise Grebenščikova. Po letech, ve kterých jsem poslouchal, zpíval a propagoval mantry v úpravě a podání Henry Marshalla (jehož CD jsem sledoval od roku 1994), jsem zpozorněl: tohle bylo docela jiné, a přece stejně dokonalé. O Rothové jsem věděl již dost dlouho jak z její knihy (o pěti rytmech), tak z jedné konference v USA, na které zpívala, s Henrym jsme kamarádi, ale Grebenščikova, který zpíval, jsem do té doby neznal. Rus? Divil jsem se. A tak když mi Henry Marshall při jedné návštěvě Amsterodamu pustil stejnou nahrávku a ukázal album Refuge, zpozorněl jsem a věděl, že dřív nebo později na Borise někdy, na živo, narazím. Už je to tady. A tak jako pozvánku na jeho koncert v Praze (13. října v 19:30 v Národním domě na nám. Míru v Praze) naznačím některé (osobní a hudební) souvislosti.
Rocker Boris Grebenščikov z Leningradu hrával svou hudbu (se svou skupinou Aquarium) od konce 70. let. Jako kluka ho nadchli Beatles a jiní tehdejší velikáni svobodné hudby, a hned od počátku své kariéry usiloval o syntézu všeho, co slýchal kolem sebe. Studoval kybernetiku a matematiku (takže dnes zvládá i programování svých www stránek) a v polovině 80. let už, kromě klubů v Leningradu, koncertoval na Urale, na Ukrajině, na Sibiři. Nějakou dobu byla jeho hudba a skupina zakázaná, mezitím ale několikrát zvítězil na různých festivalech a soutěžích (např. v Rize), a několikrát vystoupil i v leningradské televizi. V roce 1986 propašoval jednu nahrávku své hudby do USA a jedna tamní firma ji vydala. Jako „spojenec imperialismu“ musel opustit místo inženýra ve výzkumném institutu a dělal nočního hlídače.
Hm. Když jsem dočetl Borisův životopis až sem, nemohl jsem si nepovšimnout určitých shod na jeho a mé životní a hudební pouti. I mne v 70. letech min. stol. upoutala skupina Beatles (a další progresivní rockové skupiny). I já jsem se ve svých skupinách snažil o syntézu všeho (moje skupina se pak ne náhodou jmenovala Amalgam, jako směs kovů nebo myšlenek), co jsem slýchal a v čem jsem žil, a i skupiny, ve kterých jsem hrával, byly „zakázány“. I já jsem léta pracoval jako noční hlídač, studoval orientální jazyk a duchovní učení Dálného východu, začal meditovat a zpívat mantry. Borisovi se ale (na rozdíl ode mne) podařilo dostat do USA, během tří týdnů se potkat s George Harrisonem, Stingem, Frankem Zappou, Iggy Poppem a Davidem Bowiem. O záhadném rockerovi z Ruska psaly americké noviny. O mně tehdy psali v japonských hudebních novinách a časopisech také, jenže na základě toho mne pak v roce 1986 zavřeli do vězení a odsoudili za „poškozování republiky v cizině“. Grebenščikov ale v roce 1988 hraje v kanadském Montrealu pro 15 000 lidí. The Times v roce 1989 uvádí: „Zakázaný Brežněvem, povolený Gorbačovem – Boris Grebenščikov, sovětská rocková hvězda.“
Bez ohledu na další kariéru, Boris tvrdošíjně dál hrál hraje, jak cítil a cítí on, a ne jak chtěli a chtějí producenti a manažeři (další paralela: nikdy jsem nehrál jeden koncert víckrát). Maluje (také jsem začínal jako malíř), vystavuje své obrazy, jezdí do Nepálu a Tibetu (já se dostal do japonského zenového kláštera), překládá do ruštiny tibetské buddhistické posvátné texty (přeložil jsem do češtiny většinu základní zenové literatury), stýká se s duchovními osobnostmi (uspořádal jsem tajnou přednášku Ram Dassovi, překládal Ruperta Sheldrakea a další duchovní osobnosti). Přednáší o ruské duchovní kultuře (já celé roky přednášel o indické a buddhistické duchovnosti a metodách, jak najít sama sebe a svobodu). Novináři o něm občas píší jako o „národním guruovi“ (o mně prohlašují, že jsem „guru českých žen“). A Boris nahrává další alba manter (já natáčím několik alb s hudbou na tibetské mísy a publikuji další články a knihy o hudbě, která léčí a duchovně povznáší a taky o mantrách, organizuji koncerty manter Henry Marshalla).
Boris je dnes nejméně dvě hodiny denně na internetu (tak jako já), ale nechatuje (tak jako já), chová kočku (tak jako já celá desetiletí, až donedávna), a tak jako já se od mládí chtěl dostat k podstatě hudby (viz také mé knihy Tajné dějiny hudby a Hudba jinak).
Už chápete, proč se na Borise Grebenščikova tak těším?
Jsem si jist, že po loňských koncertech Henry Marshalla v Praze a v Brně, a po dvou letošních červnových koncertech Devy Premal a Mitena bude říjnové zpívání manter s Borisem Grebenščikovem (nejen) mým dalším splněným snem, a také dalším pádným důkazem, že kvalitní, dovnitř směřující a člověka a jeho duši povznášející hudba současnosti je přirozenou syntézou (amalgamem) všech vlivů a etnik a meditačních (mantrických) tradic bez ohledu na zemi původu hlavního protagonisty. A že právě taková a takto zpívaná je možná přirozeným „lékem“ na problémy lidstva.
Je tedy jasné, že na Borisově (již třetím pražském, ta předchozí mi utekla) vystoupení chybět nebudu. A že si jeho podání tradičních tibetských manter velmi užiji. Mám teď doma často celé hodiny puštěny některé jeho mantry na „repeat“ (opakování), zpívám si je a vychutnávám. A totéž doporučuji i vám.
P.S.:
Na internetové adrese http://www.realprofit.sk/BG/index.php si můžete poslechnout ukázky manter B. G., objednat vstupenky a proklikat se na články o něm.
V neděli 30. září pustím jeho album Refuge (které se bude na koncertu hrát) ve svém rozhlasovém pořadu Oaza na stanici Čr3 Vltava (23:15 – 24:00).
Vlastimil Marek, čtvrtek 13. září 2007
