Přestože se na koncertech manter netleská, lidi si nakonec Henryho ještě vytleskali, přidali jsme postupně tři mantry, a poté nadšenci a nadšenkyně autora příjemných melodií posadili ke stolku, na kterém jim podepisoval své 6. album, tentokrát s Mantrami pro zamilované.
Henry Marshall je Američan z Amsterodamu. Před dvanácti lety vydal své první (tehdy dvoj) album klasických indických manter na vlastní melodie. Jako psycholog v USA svůj vnitřní klid a mír nenašel, ale poté, co začal cvičit jógu, dostal se do Indie, našel tam svého gurua, a ten ho přivedl k mantrám, začala jeho osobní Cesta, která, o šest alb a desítky manter, které si zpívají lidé po celém světě, později, přinesla nádherné okamžiky i téměř sedmi stovkám lidí v Brně a v Praze.
Pro ty co netuší, co to jsou mantry: krátké větičky nebo dokonce jen dvě tři slova, která se na jednoduchou melodii zpívají dokola stále znovu. Ideálně třeba 108x. Levohemisférové uvažování mozku je postupně vypnuto, pravidelné dýchání a uvolnění hlasivek odblokuje případné negativní emoce, pospolitost stovek lidí zpívajících spolu všechny pozitivní procesy v tělech zpěváků navíc dokonale umocní. Nádherný a neopakovatelný zážitek.
Viz fotografie z Brna (http://www.jitrnizeme.cz/showpage.php?name=marshall, a také www.tashi.cz.).
Možná přímé účastníky, ale i jiné potěší několik postřehů zpoza „opony“, jaksi zezadu.
Henry přiletěl ve čtvrtek, ale na jiný terminál, takže jsme se dlouho nemohli najít. Zatímco organizátor jel ještě něco vyřizovat, prošli jsme se dvě hodinky starou Prahou, povečeřeli na Kampě a nechali se odvézt do prázdného bytu na Spořilově. Druhý den jsme strávili dopoledne prohlídkou sídliště, které jsem před 40 let pomáhal budovat, a po poledni jsme vyjeli do Brna. Nic zlého netuše, strávili jsme pak několik hodin v 18 kilometrové koloně pomaloučku se po dálnici posunujících aut. Do Brna, kde se taktéž stavělo a objíždělo, a na místo konání koncertu (které se opravovalo, takže nalézt vchod a dostat se do sálu přes lešení bylo nejen pro nás, ale i pro většinu diváků, docela rébus) jsme dojeli jen tak tak. Nebyl čas na zvukovou zkoušku, Henry se ještě pokusil změnit rozesazení tří hudebníků, a pak už začal zpívat. Vše nakonec dobře dopadlo, lidem se to, zvláště druhá polovina, kdy už z nás všech všechna prožitá protivenství spadla, moc líbilo. Docela rychlou jízdou jsme se pak přesně o půlnoci dostali až k našemu paneláku.
V sobotu ve dvě Henry jednou příznačnou mantrou zahajoval Shiatzu den v Karlíně, a pak jsme šli Prahou do centra a sedli si na prý nejlepší kafe v Praze do jedné proslulé kavárny na Ungeltu. Otevřená okna, výborné Decafé laté, cheese cake, idyla. Do okamžiku, než jsem zjistil, že nemám mobil. Někdo mi ho ukradl z kapsy saka, které jsem pověsil na svou židli (žena pak říkala, že se mne pokoušela volat a ozval se nějaký muž mluvící s ruským nebo ukrajinským přízvukem).
Metrem jsme pak dojeli na Vltavskou, měli čas na zvukovou zkoušku, a podali profesionální výkon, až z nás lilo. Pozval jsem na jeviště i dobrovolnice jako sbor, Henry zpíval jako o život zároveň se stovkami nadšených lidí. Přiznám se, že i pro mne to byl asi nejlepší, tedy nejsilnější, a taky nejhlasitější a nejvroucnější koncert, který jsem zatím s mantrami zažil. Stěny bývalého socialistického kulturního domu vibrovaly (i zvukař když sklízel mikrofony zářil a byl nadšen: před lety byl aktivním účastníkem prvního večera manter, a teď to prý bylo nesrovnatelně hlubší).
Henry mi pokřtil ještě teplou novou knihu fejetonů Když už i dalajlama, my mu zase zazpívali českou mantru Lásko Bože lásko, a skončili do příjemného vytracena. Přestože se na koncertech manter netleská, lidi si nakonec Henryho ještě vytleskali, přidali jsme postupně tři mantry, a poté nadšenci a nadšenkyně autora příjemných melodií posadili ke stolku, na kterém jim podepisoval své 6. album, tentokrát s Mantrami pro zamilované.
I přitočil se ke mně starý pán, který se tam potuloval, a oznámil, že je hasič a že já jako organizátor zaplatím 250 000 korun pokuty za otevřený oheň – podél hrany jeviště jsme totiž pro ozdobu zapálili tucet čajových svíčiček (v aluminiovým kalíšcích, které jsme ještě, abychom případně nepotřísnili dřeva pódia voskem, podložili kouskem tuhého papíru). Snažil jsem se apelovat na dobrou náladu sálu, na absurditu jeho počínání (byl tam od začátku a kdykoliv přece mohl požádat, abychom svíčky zhasli), kdepak, tvrdě a suše trval na svém: „Budete se ještě divit, co všechno můžu.“ Teprve později mi došlo, že si snad takhle žádal o nějaký ten úplatek.
Celí popletení z těch vzestupů do výšek duchovna a pádů do hlubin malého závistivého češství jsme pak se ženou hledali nějakou cestu pěšky přes řeku do Karlína, ale tamní silnice a nadjezdy a podjezdy jsou jen pro auta a na chodník na most se prostě od KD Vltavské dojít nedá. A tak jsme museli, znaveni, s bubnem a těžkým batohem, zpátky do metra.
Druhý den jsem nakonec telefonicky vypátral a dostihl ředitele KD a situaci mu vysvětlil. Naštěstí tam kdysi pár roků pracovala moje sestra, a pan ředitel si „mne váží“, a tak slíbil, že to nějak zařídí. Uf.
Co se snažím naznačit? Že ti, kteří odejdou do peřin, jakmile koncert skončí, mnohdy netuší, co všechno koncertu předchází a co se děje za oponou a poté. Že emoce hučí a fičí. Že zcela vyčerpaní, jako citron vymačkaní umělci pak hodiny nemohou usnout a ještě se musí hned druhý den přemístit třeba do Amsterodamu nebo pátrat po řediteli kulturního domu aby zažehnali virtuální hrozbu čtvrtmilionové pokuty. Atd.
Vezmu-li to z té pozitivní strany – řada lidí v Brně i v Praze mi povídala jak o svých zkušenostech s mantrami, tak třeba o tom, že byli nadšenými čtenáři časopisů Mana a Baraka. Vida, přece jen nějaké „korálky zadostiučinění“.
Henry své mantry skládá tak, že si vybraná slova opakuje, nechá bzučet a vířit v mysli celé dny, týdny a někdy i měsíce, než se vše srovná do melodie, která slova mantry a její pozitivní poselství podpoří a zabalí do těch nejefektivnějších zvukových frekvencí.
Jak mi pak napsala jedna paní: cítila jsem se jako kdyby mi andělíček čural do srdíčka…
Za každou (zazpívanou) mantrou je totiž hora usilování, trpělivosti, pokory. A v případě těch, kteří stojí „za“ tím, jsou mantry navíc protrpěné a propocené zodpovědností a posláním.
Jen pak ale mantry fungují. Ty na cédečkách, ale hlavně ty zažité a zazpívané v kolektivu lidí naladěných na stejné vlně.
Vlastimil Marek, neděle 1. říjen 2006
