Bydlet na svahu pod skálou, nad okolní krajinou, s výhledem do krajiny, má své (nejen pozorovatelské) výhody. Umístění Hudlic (podle geomantických zásad starých Číňanů je právě poloha vesnice či města na svahu pod horou ideální) a možnost občas si vyšlapat až na vrchol posvátné hory a, zvláště po ránu, pozorovat krajinu v rámci jakéhosi zeměpisného, ale i lidského nadhledu, je k nezaplacení. A tak si to dopřávám co nejčastěji. Vytlačím kolo až pod skálu, opřu o strom, vyšlapu na vrchol, a pozoruji a čichám (a někdy fotím) a kochám se. Zpět pak jede kolo samo, až do samoobsluhy. A doma pak, na terase, s čerstvým pečivem a novinami, prohlížím tisk i krajinu a mám tak kýžený odstup a nadhled.
Rád fotím východy slunce. Zatímco celou zimu jsem mohl až kýčovitě zbarvené nebe fotit přímo z okna (až bude ještě snazší umístit fotky na internet, určitě se podělím), teď v květnu je slunce přesně v protisměru kýžených záběrů. A protože fotit slunce nelze, musím doufat, že výhled do údolí, často zahaleného mlhou, bude jasný, ale zároveň se slunce schová za mráčkem a nebude mne (a čočku fotoaparátu) oslňovat. Před sedmou hodinou ráno tak zkouším štěstí a někdy se to povede: odsud, shora, je vidět krajina a pod příkrovem páry (mlhy) se tam někde skrývá Beroun a celý další svět (viz foto).
Nadhled je něco, co lidé vyhledávali odjakživa. Rozhledny a vysoké kopce, umožňující výhled (a zároveň onen niterný nadhled), poskytují člověku důvod zamyslet se nad obecnými, jednotlivce přesahujícími náměty. Když tak člověk vidí, jak je všechen ten městský (v tomto případě berounský) zmatek a rej milosrdně zakryt mlhomrakem, a jak jsou všechny ty bouřlivé příběhy najednou miniaturní, pod pokličkou, uleví se mu. A přestane se trápit zbytečnostmi a malichernostmi. A možná si dá věci (a sebe v nich) do souvislostí.
Často a rád na přednáškách překvapeným posluchačům říkám, jaké mají štěstí, že se dokázali narodit do doby a národa tak, že patří mezi pouhých 5% nejbohatších obyvatel planety Země. Protože jen 5% obyvatel Země má možnost užívat si kombinace střechy nad hlavou, tepla v zimě, dostatku pitné vody jídla, a mobilu nebo počítače s přístupem na internet. A nabádám je k tomu, aby si zvykli pravidelně se kochat a radovat. Aby si pěstovali nadhled.
Teď v květnu je radost vracet se ze zastávky autobusu dlouhou alejí kvetoucích kaštanů, a protože cesta vede do kopce, nelze kráčet rychle: člověk tak stačí vědomě nadechovat voňavý deštěm občerstvený vzduch. Jak se tak blížím k našemu pronajatému domku, užiji si ještě pronikavou vůni bílých i fialových šeříků (téměř před každým domem), a cvrlikání ptáků, pilně krmících své mladé (špačci využívají pro ně kdysi postavenou budku na sousedovic zahradě, a když si chci aktivně odpočinout od psaní, jen tak sedím na verandě a pozoruji, jak hbitě pobíhají trávou, mistrně sezobávají kdejaký hmyz, a dokonce v letu sem tam uloví nějakou tu mouchu, aby to vše okamžitě odletěli předat zvláštními zvuky se projevujícím mladým).
Někdy je vzduch tak čirý, že jsou vidět detaily zalesnění na vzdálených kopcích. Pořídil jsem si dalekohled, a občas pozoruji detaily krajiny, raději ale mám jakési náznaky, tajemství, naznačenou nezřetelnost (jako třeba tu v údolí tam dole pod příkrovem mlhy).
Naznačuji, že člověk, běžně a často namočený do bouří v soukromých hrníčcích, a chtě nechtě médii nucený máčet si prsty i v bouřích celospolečenských a bulvárních, by měl mít možnost občas mít nadhled. Ten si my tady v Hudlicích můžeme dopřávat do aleluja. Však si taky ze samé radosti z té kombinace sluníčka, ptáčků, jarně bujné přírody a nadhledu občas pustím gregoriánsko chorálové aleluja…
(Poznámka pro škarohlídy: když prší, tak nám to zalévá zahrádku a tráva a hlavně dýně hokaida parádně rostou).
Vlastimil Marek, úterý 20. květen 2008
