V materialismu zrozená a ke konzumerismu vychovaná mysl, která je řízena programem, o němž jsme navíc přesvědčeni, že je jeden jediný možný a nenahraditelný (přičemž tvoří jen asi 8% toho, co nám v lebce neustále běží), samozřejmě nikdy neuvěří, že něco tak nezaškatulkovatelného a nezpeněžitelného, jako je víra, člověku pomáhá nejen v oblasti duše, ale i zdraví a myšlení.
Jeden anglický spisovatel se nedávno svěřil se svou životní zkušeností. Před mnoha lety se chtěl stát buddhistou se vším všudy, tedy i s vírou v karmu a převtělování, ale jeho racionální mysl a upřímnost mu to nedovolila. Vyřešil to tehdy tak, že nevstoupil do žádného kláštera či centra, ale začal o sobě říkat psát a tvrdit, že je buddhista agnostik. Tedy buddhista, ale „nevěřící“. A celé roky chodil meditovat a zpívat sútry do buddhistických center a studoval dějiny buddhismu a také napsal o svých pochybách a metodách knihu.
Kniha se velmi dobře prodávala, dostal spoustu pochvalných dopisů. Zároveň ale začal být z buddhistických kruhů napadán za to, že svými mediálně zveřejňovanými pochybami oslabuje buddhismus, podřizuje zákon karmy povrchnímu a konzumnímu západnímu světonázoru atd.
Samozřejmě si namlouval a zdůvodňoval, že agnostický, tedy „nevěřící“ přístup, má své klady. Mohl si přece uchovat svou otevřenost, neustálé dotazování a pochybování, a nebránit se v západní mysli převládajícímu pocitu nejistoty. Věděl také ale stále jistěji, že to jsou zároveň slabiny: na rozdíl od „věřících“ praktikujících západních buddhistů, kterým šla meditace a vše další s praxí buddhismu spojené „od ruky“, on sám zůstával na stejné úrovni a byl konfrontován se situacemi a výzvami, které stále častěji neustál.
Na svém blogu i dnes uvažuje, jestli je dobře nebo ne, že prostě nemůže slepě uvěřit v převtělování a v karmu, tedy že už tady někdy na světě byl a že někdy v budoucnu tu zase bude. Namítá, že koncepty Boha, ďábla, nebe, pekla, znovuzrození a karmy jsou vynálezy lidské mysli. Ale zároveň přitom ví a uznává, že buddhistická praxe, tedy trénování, pěstování a praxe soucitu, vznešenosti, laskavosti, nenásilí, bdělého vědomí a lásky k přírodě, buddhisty i jeho samotného nesmírně obohacují.
V podobné situaci je dnes většina Evropanů a v nic „nevěřících“ zápaďanů i Čechů. Ač by chtěli, a ač dokonce začnou meditovat nebo cvičit, „duchovnost“ jim prostě nefunguje. Pro ně i ostatní zájemce se pokusím naznačit, o co tu jde.
Například různá ta monstra a rachotivá „hudba“ a mandaly v tibetském buddhismu, oltáře a baldachýny v čínském a vonné tyčinky a kóany v japonském zenu. To vše jsou z jistého pohledu opravdu jen „metody“, vedoucí k jedinému cíli: aby student zjistil vlastní myslí, že to, o čem byl přesvědčen, tak jako naprostá většina lidí na planetě, že je On, v celé své osobnosti, je jen nějaký ten program někde na povrchu mysli. Že jeho osobnost je něčím či někým daleko větším a mocnějším a hlubinnějším a úžasnějším. A že právě tato praxe naučí jeho mysl umět vypínat ten racionální, automaticky hodnotící a kritizující program, který, nezvládnut, má pro jeho tělo a imunitní systém dlouhodobě negativní následky.
Dnes víme, že podvědomí člověka nikdy nelže. Že když člověk myslí negativně, a všechno, i život sám, je pro něho problém, jeho mozek reaguje tím, že (tělo) produkuje adrenalin a je připravováno a připraveno na – problém. A že prostě nepomůže, když si řekne, že s tím „nemá žádný problém“ (podvědomí nezná ironii a dvojí zápor).
Pak se ovšem v těch dvou desetinách vteřiny iluze, kdy jeho nezvládnutá a podvědomě negativně naprogramovaná mysl reaguje (a programuje celé tělo), stává spíše obětí dřívějších negativních programů (vtisknutých, naloadovaných, třeba již kouřením matky v těhotenství, nedostatkem lásky nebo hlazení a autoritářskou výchovou v dětství, sarkastickou paní učitelkou ve škole, ve stále znečištěnějším prostředí špatně fungujícím tělem atd.), než tím, který jedná skutečně svobodně. Jsme také a převážně to, co a jak myslíme.
Navíc jsme přestali zpívat – přitom když uvolníme hlasivky, uvolníme i emoční bloky. Ale to je jiná písnička.
Pro mozek a mysl je jedno, jestli v ruce držím jablko (a začnu slintat), nebo jestli si se zavřenýma očima představím, že držím jablko (a také začnu slintat). Z hlediska věčnosti a sjednocení a optimalizace těla a mysli, a duchovního pokroku, je jedno, jestli jsou pro mozek a mysl člověka pojmy jako Bůh, ďábel, nebe, peklo či karma jen nějaké výmysly, nebo věci reálně existující.
Takže když se Zápaďan rozhodne být buddhistou, ale jen navenek, a uvnitř neustále pochybuje, vypíná tak a podminovává ony terapeutické a transformativní funkce každé víry. Bůh, ďábel, nebe, peklo, znovuzrození a karma, tyhle mysl sjednocující pojmy jsou pro emocemi zaplavený mozek a nezvládnutou mysl – a jejich potenciálně správnou a optimální funkci tím nejlepším lékem a metodou zároveň. Dodávají niternou jistotu a postupně transformují způsob, jakým člověk „automaticky“, tedy v oněch podvědomých a člověkem neovládaných dvou desetinách vteřiny, reaguje.
Dnes víme, že buddhisté (a ti, kteří věří), jsou šťastnější, ale i zdravější a kooperativnější a ve svých důsledcích i ekologičtější, než ti, kteří nevěří. Nevěřící, a to je na západní polokouli (kromě části obyvatel některých převážně katolických států) a v téhle naší nejateističtější zemi prakticky každý, svými pochybami podminovává svůj imunitní systém a reaguje pak na jakýkoliv vjem automaticky negativně.
Je to jako když si člověk nese od lékaře mast na své bolavé koleno, ale celou bytostí nevěří, že lékař správně diagnostikoval a že mast pomůže.
Nebo jako když houslař vyrábí housle, ale celou tu dobu nevěří, že vůbec budou dokončeny, a když, že budou dobře hrát. Nebo jako když dorostenec dostane za úkol oškrábat kbelík brambor a on chtěl hrát fotbal. Jak to může dopadnout? Pokud ty housle budou hrát, tak unyle, nejasně, a spíše budou šířit právě ty negativní emoce, které pak rodina otráveného dorostence zkonzumuje v oněch bramborách.
Je to také jako když politik sestavuje vládu, ale vůbec nevěří, že se mu to podaří.
Je to také jako když lékař porodník již svou přítomností, a tím, že má v hlavě stovky patologických případů, naruší psychiku rodičky, její porod se zpomalí, zkomplikuje, a on pak vítězoslavně zasáhne (injekcí nebo operací): jeho v síly přírody a ve schopnost ženy přirozeně porodit nevěřící mysl si nepřipustí myšlenku, že prapříčinou komplikací byl on sám.
Je to jako když stojí proutkař nebo léčitel před komisí skeptických vědců, kteří si bytostně nepřejí, aby v testu, který mu připraví, dosáhl nějakých výsledků: tak ho znervózní a ovlivní, že i když jindy funguje, najednou mu to nejde. Nevěřící skeptici dosáhnou svého: výsledky nebudou prokazatelné.
Přitom stačí dělat, co dělám, na 100%. Když chodím do kurzu aikida a někdo zkušený mi na základě mnohasetleté tradice říká, že se mám soustředit do oblasti pod pupek (přestože jsem celé roky v českých a mnoha západních čítal, že energetické centrum, o které jde, je v oblasti solárního plexu), a já, přestože pochybovač a agnostik, přece jen uvěřím (když to funguje milionům vyznavačů bojových umění a tai-či v Asii a jinde po světě, to by bylo aby to nefungovalo mně) a začnu s harou pracovat, zcela jistě aikido nebo tai-či zvládnu daleko lépe, než kdybych nevěřil radě mistra. Mé tělo a mysl budou lépe fungovat. Když ale budu agnosticky pochybovat, jestli hara vůbec existuje, nikdy nezvládnu nejen aikido nebo tai či, ale ani své tělo, emoce, mysl a tím pádem ani svůj život.
Když už jsem v japonském zenovém klášteru a řeknou mi, abych se klaněl, nebo že čím lépe umyji podlahu, tím blíž jsem osvícení, měl bych dokázat vypnout „agnostické“ pochyby a prostě dělat, co mi řekli. Oni to mají ozkoušeno a dělají to tak stovky a někdy i tisíce let.
Mysl nevěřícího svými pochybami znervózní mozek a tělo do té míry, že mu buddhismus (či jiná „víra“), zpěv súter, manter, mandaly, cvičení, meditace atd. prostě nebudou fungovat. A agnostik pak bude přesvědčivě hlásat, že buddhismus, sútry, mantry, mandaly a jiná tahle cvičení nefungují. Bude mít svou (negativní) pravdu. Jenže mu nedojde, že si ji svou skepsí a nedostatkem víry, nebo jen tím, že nedělal, co mu doporučovali, vlastně sám, i když nevědomě, naprogramoval. Těm, kteří věří, tyhle metody ovšem spolehlivě fungují a pozitivně transformují jejich životy.
Ještě jednou: buddhisté a všichni, kteří v něco věří, jsou šťastnější, zdravější, soucitnější, kooperativnější a také ekologičtější, než ti „normální“. Také protože tomu, co dělají, věří. Lidský mozek a mysl jsou evolučně nastaveny tak, že prostě víru, nějaký smysl, něco, co je přesahuje, potřebují.
Víra, na rozdíl od agnosticismu, pomáhá. Uzdravuje. Činí lidi šťastnými.
A i nevěřící (a jejich agnosticky naprogramované mysli) už dnes mají stále víc „vědeckých“ tvrzení, že „věřit“ se přinejmenším v oblasti tělesného i duševního zdraví a optimální práce mysli vyplácí.
Vlastimil Marek, pondělí 9. říjen 2006
