Možná vás překvapím, ale i já vidím příčinu nezájmu studentů ne v nich samotných, ale spíše v mnohých jejich učitelích (samozřejmě kromě pana učitele Rosochy). Páni pedagogové, ale i vy ostatní, čtěte pozorně: Žáci plní i podvědomá očekávání pedagogů!
Moje maminka vždycky chtěla, abych byl učitel nebo spisovatel. Jenže já zažil v naprosté většině jen učitele, kterých jsme si my děti poválečná pranic nevážily. A později ty, kteří nejvíce podlézali vrchnosti (tedy komunistické straně). Takže jsem odmalička věděl, že jediné povolání, které rozhodně nikdy vykonávat nebudu, je povolání učitelské.
Vida, dnes vlastně učím. A píšu.
O tom, že děti, a zvláště chlapečci, plní, co se týče povolání, přání maminek, se rozepisuji jinde. Dnes chci psát o stále více se rozmáhajícím jevu mezi studentskou mládeží – o nezájmu.
Jakoby studentstvo postihla nemoc zvaná nezájem. Čím starší jsou, tím více upadají v nečinnost. Počáteční nadšení vyprchává a zůstává příchuť- „musím, musím, protože jinak to dnes přece nejde,“ Takže většina studentů dnes prochází školou, aby ji opustili pěkně zpráskaní musem, dávajíce okolí (rozuměj škole) najevo svou pasivitu…“, píše na svém blogu učitel Martin Rosocha.
Vzpomněl jsem si na svou zkušenost. Dva semestry jsem koncem 90. let učil na velmi elitní a prestižní škole (Laboratoř multimédií, což byla součást Akademie umění na Moravském učení technickém v Brně), na kterou se dostat byla zcela jistě velká loterie. První hodiny narvané studenty, ale jak se s jarem blížilo léto, studenti dávali přednost hospodě a děvčatům. Kromě dvou tří aktivních (mimochodem, ne náhodou občas právě o těchto třech slýchám v souvislosti s nějakým tím uměleckým oceněním z ciziny, po těch ostatních se slehla zem) jsem z nich většinou nic moc nedostal. A tak jsem jim pak řekl, že končím, že jezdit českými autobusy po české dálnici dvakrát měsíčně jen proto, abych koukal na pár unuděných obličejů se mi rozhodně nevyplatí.
Za pár měsíců jsem hrál na mísy při nějaké vernisáži, a když jsem svůj malý improvizovaný koncert skončil a odcházel dozadu do šatny, najednou se z překvapivě početného publika oddělil chumel mladých lidí s tužkami a papírky v rukou a hnali se za mnou. No tedy, pomyslel jsem si, že by až takové nadšení? Že by chtěli podpis umělce?
Podpis chtěli, ale do indexu. Oni to byli ti brněnští studenti, kteří potřebovali zápočet.
Jak tak občas přednáším na středních a vysokých školách, zjišťuji, že zatímco studenti posledních ročníků gymnázií a prvních ročníků vysokých škol jsou zvědaví, zdravě drzí a aktivní, již ve druhých ročnících jen sedí jak pecky a mlčí. Jakoby z nich hned po první roce systém vytloukl nadšený zájem.
Loni jsem přednášel třiceti studentkám maturitního ročníku na Střední zdravotnické škole v jenom malém českém městě. Ať jsem dělal co dělal, narážel jsem do zdi mlčení. Ukázalo se, že tyhle osmnáctileté dívky z malých vesnic v okolí toho města, které denně jezdí do školy a rovnou ze školy autobusem, neslyšely nikdy slovo jóga, nevěděly co je to mantra, o tofu nebo jiných podobných potravinách zdravé výživy (obchod s nimi v tom městě mají) také nikdy neslyšely a jen dvě měly známost. Dívají se jen na Novu, protože na tu se dívá otec.
Dnes už víme, že například líné nesamostatné děti budou velmi línými a nesamostatnými dospělými, kteří budou potřebovat a vyžadovat sociální podporu (nejprve po svých rodičích, pak po státu).
Pan učitel Rosocha si stěžuje, že není téma, které by studenty zaujalo, ale pak si vzpomněl:
A přece – vzpomínám si na jedno téma, které debatu zaručeně rozproudí. Ve všech ročnících. „Zvýší se příspěvky na mateřskou,“ začal jsem onehdy mimo jiné aktuality. Ve všech třídách se ozvalo v podstatě to stejné. „To se už takhle Cikáni rozlezou všude.“ Na zvracení, jak je střední generace naprosto pohlcena rasismem a bulvárností. Rok co rok bojuji s nově příchozími v romské otázce: „Je to o vzdělání, vážení, kdybyste byli položeni do pralesa, pomohla by vám ku čtení a psaní rasa či národnost?“ Marně. V očích sleduji nesouhlas a sebevědomě vyřešené dilema, převzaté od rodičů. Stejně tak vyřešena je otázka Vietnamců a Ukrajinců či problémy Afriky. Natolik zjednodušeně a velkopansky, až se musím divit, odkud to vše pochází. Kdo vás naučil takovému zavírání očí nad zřejmými věcmi, kdo vás nasákl rasismem, kdo vás obrnil takovou nechutí, kdo vás zbulvárněl? To přece nemohli být jen rodiče…
Přitom témat lokálních i globálních je stále víc! Já být v roli studenta na laboratoři multimédií, kde měli již tehdy velkou satelitní anténu a tedy přístup na internet 24 hodin denně, tak bych na té škole i spal (pokud bych vůbec spal)!
Možná vás překvapím, ale i já vidím příčinu nezájmu studentů ne v nich samotných, ale spíše v mnohých jejich učitelích (samozřejmě kromě pana učitele Rosochy). Páni pedagogové, ale i vy ostatní, čtěte pozorně: Žáci plní i podvědomá očekávání pedagogů!
Zjednodušeně podáno, člověk vnímá vědomě jen asi 10% toho, co registruje očima, a jen 8% toho, co jeho uši zaregistrují a předají dál do mozkových center. Mozek cenzuruje naše vjemy a vybírá si (víc viz má kniha Návod na použití člověka, Alman 2004). Navíc má tendenci napodobovat „silnější vysílání“. Když učitel(ka), který(á) své žáky nezvládá, přichází do třídy si to „jen odučit“, a niterně je přesvědčen(a), že ti mladí rostou akorát tak pro partu, drogy a vězení, může se to podařit a také se to často daří. Ale především svým niterným nezájmem „naučí“ (protože studenti vnímají sice jen 10% vědomě, ale podvědomě jejich mysli velmi přesně cítí, že jejich pedagog to fláká) své žáky učení a život flákat.
Jinými slovy, současné neurovědy již vědí o celé řadě naprosto chybných pedagogických metodách, kterými v dětech a studentech ubíjíme jejich přirozenou zvědavost.
Někteří jiní dospělí dnešní mladé omlouvají silou reklamy a médií a záplavou možností, které jsme my neměli. A že jim chybí „nepřítel“. V tom to ale přece není!
A ještě jeden pohled „odjinud“: na obvyklou otázku středoškoláků, jak mohla jeho generace v 60. letech naletět na komunismus, odpověděl Ludvík Vaculík současným mladým (jak napsal ve svém fejetonu 28. 3. 2006 v LN), že „tak jak vy na to, co vás svádí dneska. Protože komunismus padl, a příčiny, proč vznikl, se vrátily. Poměry u nás se vyvinou podle toho, co vy dokážete odmítnout,“ řekl jim. „To je zaujalo, že svoboda něco odmítnout je důležitější a těžší než svoboda vybrat si.“
Před lety jsem doufal, že to je spíše vina mé náročnosti, že nezájem mezi studenty převažuje. Že to jen já tak vidím a vnímám. Celé ty roky po své osobní zkušenosti jsem se ale vždy, když jsem potkal někoho, o kom vím, že učil na nějaké té vysoké škole, ptal na motivaci a nadšení dnešních studentů. Snažili se sice ty své taky obhajovat, ale nakonec vždy přiznali, že převažuje přesně to, čím se trápí pan učitel Rosocha: nezájem.(A to ani nezmiňuji neuvěřitelně rostoucí počet kouřících studentek a s tím vším související rostoucí počet prodaných výtisků ženských časopisů). Budoucnost těchto studentů je předvídatelná: až se začnou pídit po nějakých těch lukrativních místech v Evropské unii, co myslíte že je uvítá, až předvedou, co jsou zač? Nezájem.
Vlastimil Marek, středa 4. říjen 2006
