Tak jako se nedá prolhat k pravdě, tak jako nepolepšíte drzého a neposlušného synka tím, že ho budete trestat a zakazovat mu jeho záliby, tak nenaleznete příčinu a už vůbec ne řešení krizového stavu společnosti pomocí vypočítávání všech negativních jevů. Mozek totiž, vážení pesimističtí filosofové (a kibicové), mění nastavení svých programů podle toho, jaké je zadání a jak dlouho v tom kterém modu pracuje. A výsledky jeho činnosti podle toho také vypadají.
Titul jsem si vypůjčil od Johna Graye, jehož kniha esejů s tímto podtitulem byla nedávno recenzovaná v denním tisku. Podle tohoto „filosofa pesimismu“ je současný humanismus jen velkou iluzí a člověk se v zásadě neliší od ostatních živočichů. Je pouze zvířetem vyrábějícím zbraně s neukojitelnou zálibou zabíjet: „Genocida je stejně lidská jako umění či modlitba a masová vražda je jen průvodním jevem technologického pokroku“, tvrdí. „Myslet si, že když několik lidí hledá svobodu, tak ji chtějí všechny lidské bytosti je stejné, jako usuzovat z existence létajících ryb, že je v povaze lidí létat.“
Gray má svým (zkresleným a pokřiveným) způsobem pravdu. Možná píše tak pesimisticky právě proto, aby varoval, a k tomu, co provokativně a prognosticky popisuje, nedošlo. Jenže asi netuší (také proto, že se příliš soustřeďoval na pesimistické informace a k těm optimistickým se nedostal), že všechno je jinak. Plete důsledky s příčinami.
Tak jako se nedá prolhat k pravdě, tak jako nepolepšíte drzého a neposlušného synka tím, že ho budete trestat a zakazovat mu jeho záliby, tak nenaleznete příčinu a už vůbec ne řešení krizového stavu společnosti pomocí vypočítávání všech negativních jevů. Mozek totiž, vážení pesimističtí filosofové (a kibicové), mění nastavení svých programů podle toho, jaké je zadání a jak dlouho v tom kterém modu pracuje. A výsledky jeho činnosti podle toho také vypadají.
Vezměme to po pořádku. Jistě, na rozdíl od utopického přání marxistů a komunistů, kteří chtěli nejen poručit větrům a dešti, ale i vypěstovat „nového“ člověka, je homo sapiens z velké části skutečně jen jaksi jiné zvíře, ovládané pudy a geny a instinkty daleko víc, než je jeho ego ochotno si přiznat. Jenže má kulturu a (kromě všeobecně komentovaných negativních i skrytější) pozitivní vliv technologií: jeho mozek se posledních padesát let musí stále víc a intenzivněji přizpůsobovat vnějšímu měnícímu se prostředí (a také to dělá: mozky současných dětí jsou strukturně jiné, než mozky jejich rodičů).
Nejen současný (teoretický) humanismus, ale všechno je iluze. Svět je to, co nám mozek promítá na monitor někde uvnitř sebe sama (navíc „díky“ nezvládnutým emocím, dědičným a porodním poškozením většinou značně zkresleně).
S nezvládnutými emocemi souvisí i další potíž – zbraně. Lidské zvíře vyrábí, protože je vnitřně nejisté, velmi sofistikované nástroje zabíjení. Kulturou a sociálními vztahy akcelerované lidské software dokáže vynalézat stále dokonalejší pistole, bomby a děla. Předběhlo tak ale odpovídající zpětnovazební, nebo jinak, brzdný systém. Zatímco vlci mají v mozku velmi silné „brzdy“ na svou schopnost jedním skusem vražedných zubů zlomit vaz jinému vlkovi, a pak stačí gesto a v setině vteřiny se z vlka stane beránek, holubičky tyhle brzdy mají dimenzované jen na své zobáčky. Jenže když tuhle brzdu holoubkovi odstraníte, dokáže uklovat družku. Co se brzd lidských emocí týká, evolučně jsme stále někde v africké lesostepi v tlupě maximálně o 25 členech. Nedochází nám, že hollywoodský film a infozábavní televize, symfonické orchestry, atomové bomby a elektrárny či systém parlamentní demokracie jsou vynálezy, které předběhly naše emoční brzdové vybavení. Když namontujete do Rolls Royce brzdy na Trabanta, také se asi v první prudké zatáčce hezky rychle dostanete mimo vozovku.
Genocida a diktátoři (a třeba i domácí násilí, stranické půtky v parlamentu a fandovské na stadionech atd.) jsou pak jen, věřte nebo nevěřte, důsledek jak všeho shora zmíněného, tak „díky“ nezodpovědným těhotenstvím a porodními traumaty (kdysi kvůli hladu, nemocem a utrpení, dnes kvůli zbytečně zmedikalizovaným a k ženě a miminku bezohledným porodům) dlouhodobě negativně„šlechtěné“ nejistoty chlapečků, kteří nebyli v prvních vteřinách po porodu v bezpečí na bříšku maminky. Všichni diktátoři nejen minulého století totiž skutečně byli nechtěné, traumaticky porozené či od malička bité děti.
(Omlouvám se za to, že tohle a právě tohle neustále opakuji. Jistě, vše už bylo řečeno, jenže to zatím nikdo do důsledků nepochopil, takže to musím a budu opakovat stále dokola.)
Svoboda volit mezi jedním či druhým zlem (nebo padesáti druhy automobilů, televizních programů nebo jogurtů) pak také není svobodou, ale trestem. Skutečná svoboda je spíše ono buddhovské osvobození od důsledků činnosti žláz s vnitřní sekrecí.
Tibetské umění vychovat prakticky z každého vybraného hošíka mnicha, lamu či dalajlamu, oplývajícího nekonečným soucitem a z hlediska současné vědy neuvěřitelnou schopností zvládnout jakoukoliv emoci (a následně tak přestrukturovat a přeprogramovat mozek a mysl) naznačuje východisko z nouze a krize. Stále častěji a pádněji zjišťované rozdíly mezi strukturou mozků buddhistů (a těch, kteří zdravě jedí a meditují) a těch druhých, obvyklých, běžně poškozených (a vlivem reklamy, dříve tabákové, dnes potravinářské, drogistické, farmaceutické a zábavní stále více poškozovaných), jsou nade vše průkazné.
Jinými slovy, potřebujeme všichni jako sůl (a vodu a čerstvý vzduch zároveň) také filosofy optimismy. Nebo alespoň ty, kteří jsou informovaní.
Kdo kydá hnůj, nasmrádne, věděly naše babičky. A poté je třeba se pořádně vydrhnout rejžákem, dodaly by.
Jak, a jakým rejžákem, vážení, se drhnete po každých televizních novinách, po každém hororu či thrilleru, či televizní estrádě nebo po návštěvě úřadu či vypočítávání daně ze mzdy či jiné podobně destruktivní šou, vy?
Že nějaký ten svůj osobní kartáček na mysl nepoužíváte? A dokonce ani nemáte a neznáte? No potom se ale nedivte ani svému pesimistickému názoru na současný svět, ani názorům Johnu Graye (a jemu podobným filosofům a propagátorům pesimismu), ani tomu, jak svět kolem vás vypadá.
Protože pak jste na tom dokonce hůř než ona v titulu zmíněná „jiná“ zvířata, protože ta své adekvátně a rozmyslem nainstalované emoční brzdy zvládají.
Vlastimil Marek, sobota 9. prosinec 2006
