Když jsme se s Elektrobusem v roce 1976 naučili i nějaké ty jazzrockové kousky (já hučel do mladých spoluhráčů, že to je nejlepší a nejzábavnější způsob, jak se naučit pořádně hrát, ale Mikoláš Chadima, který tenkrát na saxofon ještě moc hrát neuměl, vždy vehementně protestoval, ostatně napsal o tom i ve své knize), navrhl jsem jednou, abychom ve druhé polovině programu losovali „z jazzrockové krabičky“ názvy skladeb. To jsem to schytal: ještě i po letech, když jsme spolu hráli počátkem 80. let v MCh bandu, a poté vždy, když jsme se někde potkali, mi to Mikoláš připomínal. Po letech jsem si teď dvakrát vzpomněl na svá hudební 70. léta.
Na koncertu známé a u nás už legendární skupiny Einstürzende Neubauten hudebníci „během druhého přídavku zapojili pytel přání, který prý využívají jen ve městech se skvělým publikem a podzemní dráhou. Říkají mu Dave a obsahuje 600 kartiček s různými, ať už konkrétními pojmy (jako názvy nástrojů) nebo volně asociativními slovy (stejně, celý, konce, tvrdě). Na základě losování jako na táborové hře – což doprovází i patřičně komická fáze koumání a bloumání po scéně – vyloupli z daných omezení improvizovanou skladbu. Hra na to, jak slova definují zvuk. Jistě, z určitého dramaturgického pohledu na gradaci setu je to jen neefektní zdržovačka, ale nejlépe to ilustruje systém, kterým se Neubauten rozhodli v posledních letech tvořit. Je to logické vyústění sebejistého vydání se v šanc od kapely, která se nestyděla nainstalovat si kamery do zkušebny.“
Na šamanském úvodu některých koncertů (jen na bicí a bubny a chřestidla), dlouhých improvizacích, povinné výměně hudebních nástrojů a dalších podivnostech jsme se domluvili již tehdy, na pravidlo, že by se před koncertem hráč neměl ztřískat flaškou rumu nebo třemi pivy, přišel Mikoláš později, ale přece, hrát se po letech také naučil. Na počátku tohoto tisíciletí jsem ho potkal v Dlouhé ulici a věnoval mu knihu Nová doba porodní (a za rok měli s Martou miminko), a tak poslední „dloužek“ z let mého rockového se týkal právě onoho „losování“.
Druhá vzpomínka: po letech jsem si také poslechl kdysi legendární nahrávku houslisty Yehudi Menuhina s Ravi Šankarem. Hm, nelíbilo se mi to. Kvůli Menuhinovi, který tehdy revolučně prorazil bariéry a poskytl tak svou spoluprací Šankarovi volňásek do světa západní hudby. Tehdy mě (na zkouškách hrál z not, které pro něho napal Šankar) nadchl. Dnes, o stovky jiných naposlouchaných nahrávek indické klasické hudby (a zvláště indických houslistů) a třicet pět let později, jsem s překvapením nelibě nesl typické manýry tohoto „západního“ houslisty: stupnice v improvizacích a vibráto.
Lidské a hudební přátelství to ovšem bylo hluboké. „Ravi Šankar mi dal vzácný dar a díky jemu jsem do své hudby přidal novou zkušenost. Pro mne je jeho génius a jeho lidství srovnatelné jenom s Mozartem,“ napsal později Menuhin o svém indickém příteli. A setkali se (viz foto v perexu) i po letech, v roce 1995, na oslavě 90tin Menuhina.
Není samozřejmě náhoda, že to byl právě Američan bělorusko-židovského původu, který studoval i rumunskou hudbu, dlouho žil v Anglii a později ve Švýcarsku, a cvičil celý život jógu a meditoval, jenž dokázal jako jeden z prvních západních virtuosů ocenit krásu indické klasické hudby, a zvláště pak virtuositu sítáristy Ravi Šankara.
A já stále, i po letech, čekám na zásadnější docenění nejen tohoto velkého světového hudebníka z Indie, ale i indické klasické a čínské a balijské a japonské nebo africké hudby (očekávat, že by ji na českých konzervatořích vyučovali indičtí, čínští, balijští nebo afričtí hudebníci, se neodvažuji) našimi profesory hudby na všech těch AMU DAMU JAMU.
Vlastimil Marek, čtvrtek 24. duben 2008
