Tak konečně alespoň nějaká informace o velmi aktivním pisateli, který většinou napadá autory blogů, nikoliv to, o čem píší. Možná nechtěně na sebe tenhle anonym prozradil, že je právník. A já si hned vzpomněl na své zkušenosti s právníky. A protože „problém“ má nejen individuální, ale i společenské přesahy, neodolám možnosti podělit se o své zkušenosti s právníky.
Mé postřehy jsou založené jak na osobních zkušenostech, tak svědectví jiných „postižených“, společenském klimatu a devalvaci právního prostředí (můj přítel byl právníkem a dotáhl to tak vysoko, že poslouchat jeho povídání o zákulisních poměrech na ministerstvech kultury a spravedlnosti a na magistrátu znamenalo vždy bezesnou noc ze zoufalství, jak hrozné poměry tu panují) – jak se na něm, kromě komunismu a raného kapitalismu, podepsali i sami právníci (na kterých se podepsal systém). Nomen omen. Profese jim postupně sežrala stud a poctivost (a nic na tom nemění, že samozřejmě musí existovat, zvláště v začátcích jejich kariér, pár právníků, kterým jde o věc a klienta).
Právník je z principu ten, který musí, aby si vydělal, umět protistranu jakýmkoliv způsobem porazit. Rozumějte: zdeptat, ponížit, použít falešných svědectví, zamlčovat důkazy, načapat na jen tak bokem pronesené větě, využít a klidně i zneužít své orientace v nepřehledném světě novel předpisů a prováděcích vyhlášek.
Právník se musí umět z čehokoli vykecat. Učí se čekat na chybu protistrany a pak na ní založit „obhajobu“ svého (a až poté klientova) postoje. Musí umět jakoukoli informaci použít a zneužít ve svůj prospěch. Musí umět obhájit i očividné zloděje a agresory, vždyť peníze nesmrdí, že…
Právník totiž nesmí koukat, co na to ti ostatní, a jestli to je či není „mravné“, protože si musí umět bez jakýchkoli skrupulí naúčtovat jakkoli nesmyslné palmáre.
Právník musí mít velmi hroší kůži. Jinak by např. v rozvodových přích nedokázal bez mrknutí oka použít kdejakou špínu a velmi osobní a ve slušné společnosti nikdy nezneužívané detaily.
A protože mozek se přizpůsobuje tomu, co člověk většinu dne dělá, a podle toho se i transformuje (hardwarově i softwarově), za pár měsíců a let si člověk, který se živí „právem“, ani neuvědomí, jak je pragmaticky prolhaný a úskočný: on si to sám před sebou vždy nějak „odborně“ vysvětlí (přinejmenším lhal v zájmu klienta, že…). Ani mu nedojde, a vlastně nemůže dojít (protože jeho mozek a tělo produkují příslušné hormony „podvědomě“, jaksi automaticky), že i v osobních věcech (nevědomě) používá taktiku typického právníka. Nosí si (tak, jako většinou i učitelky) „práci“ domů. A do své korespondence. Atd.
Jak moc práce právníka (a možnost a nutnost podvádět a „vydělávat“ a kořistit za každou cenu) ovlivňuje člověka, který se touto profesí živí, naznačím příhodou, ilustrující, kam až může takový právník klesnout. V době mého věznění (za pokus zorganizovat mírový koncert na gongy), mi můj právník (jak jsem byl rád, že ho žena sehnala, protože StB zastrašila celou tehdejší právnickou obec a hodlala z mého „případu“ vykonstruovat velký proces, viz i následné věznění aktivistů Jazzové sekce) občas do vězení přinesl jogurt s rohlíkem. Prý od ženy. Ó, jak mi chutnalo a jak jsem mu byl vděčen. To mám ale dobrého a statečného právníka, myslel jsem si naivně.
Když mne propustili, od ženy jsem se dověděl, že mi po právníkovi posílala řízky.
Když mne i odvolací soud odsoudil (tehdy neexistovalo, že by ten, kdo byl ve vazbě, nebyl odsouzen, třeba na základě zfalšovaných dopisů a údajů a záměrně špatných překladů korespondence do zahraničí, jako v mém případě), nenadále jsem se vrátil do soudní síně (zapomněl jsem tam gong, na který jsem si, k překvapení všech, zvláště soudce, chtěl bouchnout, abych tak skutkově naplnil důvod, proč mne zavřeli a odsoudili): spatřil jsem svého obhájce, právníka, ve velmi družném hovoru s ostrým a nekompromisním právníkem, prokurátorem. Když mne zblejskli, přestali se smát, odskočili od sebe a dělali, že se nic neděje.
Polil mne stud i za obhájce. Protože celou tu dobu právě tohoto prokurátora pomlouval a nevybíravými a velmi opovržlivými slovy kritizoval.
Právník totiž není bohužel nikomu zodpovědný. Vždy vyhrává (i když strana, kterou zastupuje, prohraje – dostane zaplaceno, jeho přece nezavřou) a to ho postupně „lidsky“ devalvuje.
Mimochodem, co takhle nechat ve 3. ročníku přepadnout každého studenta práv a na měsíc ho zavřít do „cely předběžného zadržení“ (a obvinit ho na základě zfalšovaných údajů, překroucených tvrzení a nátlakem vyšetřovatelů vynucených doznání) – aby si vyzkoušel, co to znamená být ve vazbě, a až dostuduje, aby do ní neposílal šmahem a škrtem pera každého podezřelého, presumpce nepresumpce…
Právník, který mne k tomuto zamyšlení vyprovokoval, také není za to, co píše do diskusí na blozích, nikomu zodpovědný. Protože asi tuší, že kdyby přiznal, že je právník, nikdo by mu nevěnoval pozornost (…no jo, ti právníci…). A tak urputně a často „diskutuje“ (rozumějte, za každou cenu kritizuje, vytrhává z kontextu a osočuje, neodpovídá na otázky, ale sám jich klade nespočet, a je-li nachytán na švestkách, bez mrknutí oka to zapře atd.) anonymně. Ale jako právník profesionál umí i poté, co člověka zdeptá, zmačká a odhodí, mu popřát hezký den, to všechna (právnická) čest.
Vlastimil Marek, středa 6. prosinec 2006
