Každý autor každého „uměleckého díla“ (protože jakákoliv tvorba je vždy uměním, od slovesa uměti, anebo se o to umění alespoň pokoušeti) je, přece jen, rád, dostane-li se mu pozitivní zpětné vazby. Tedy pochvaly. Nebo alespoň důkazu, že jeho dílo, ať už je to článek, obraz, fotografie, kniha atd., zaujalo (mluvilo se o něm, líbilo se, je vyprodáno). Psát blog je, alespoň v rámci stávajícího nastavení (zde na respekt.cz) činnost značně nevděčná (a to nemám na mysli základní a zásadní fakt, že je nehonorovaná).
Bloger (na rozdíl od anonymního diskutujícího) dává v šanc jak svou podobu (musí zveřejnit svou fotografii), tak názory a často dosti intimní informace ze svého života. Nevypsaná soutěž čtenosti (a karmy) soutěživé typy popohání a (subjektivně) trestá či odměňuje právě tak nespravedlivě, jako v životě. A především, bloger je naprosto nechráněn před osočujícími útoky anonymů, kterým se na internetu začalo říkat trollové (píší, jen aby ponížili, a ne k věci).
Samozřejmě, že se s výší karmy blogera dá kalkulovat (nesmíte psát příliš často, náměty by měly být čtenářům vstřícné a atraktivní, kratší příspěvky jsou v době co nejstručnějších zpráv v ostatních médiích „lepší“, použijete-li hned v názvu nebo v perexu slovo sex, hned vám čtenost naskočí, a v diskusích se vyplatí být sprostý). Náhodný čtenář nemá šanci rozpoznat kvalitu a práci, za tím kterým blogem schovanou („práce“ na románu pro ženy s postavami zdejších blogerů rozhodně není ta, kterou mám na mysli). Rostoucí počet blogerů si (ať už otevřeně, v sérii článků, nebo jen tak bokem, v diskusi k něčemu jinému) na tuhle bezbrannost, a vulgarizaci internetu jako celku, stěžuje. Někteří administrátoři a majitelé zasahují, jiní diskuse zcela zrušili, blog.respekt.cz alibisticky již rok mlčí.
Píšu alternativně jinak a svobodně otevřeně již třicet pět let, a narážím pravidelně, takže jsem zvyklý. Přece jen ale potěší, když se ozve někdo, komu se to, co dělám, líbí. Nebo komu to dokonce pomohlo.
Mé knihy jsou většinou vyprodané, ale nevyšly recenze (odborníci dělají mrtvé brouky), a protože jsem se ozval s kritikou (např. zkažených obálek), nakladatelé na mě kašlou (a jak vím od objednavatelů, záměrně zamlčují, že ten či onen titul je ještě na skladě, což jim ale umožňuje mi tvrdit, že další vydání neplánují, protože moje kniha ještě je na skladě). Rozhlasové vysílání je veskrze anonymní, pokud se někdo ozve s pochvalou, tak jednou za deset uherských roků. V zadávání blogů pak právě kvůli trollům nezaškrtávám políčko „povoluji diskusi“, a tak mi, přece jen, nějaká zpětná vazba chybí. Píší mi občas někteří účastníci seminářů, a pak, přece jen pravidelněji, někteří čtenáři, jejichž názoru si o to víc vážím.
Například jedna paní učitelka, jejíž názory jsem zde již několikrát ventiloval. Tentokrát se neozvala delší dobu, a tak mne její nový e-mail, naznačující, že jako obvykle dokonale pochopila smysl toho kterého blogu, přece jen, moc potěšil:
„Které z Vašich článků mě poslední dobou mimořádně potěšily? Velikonoce, s "kouzelnými slovy" rituál a pospolitost, Zázrak jménem voda ("Jé, to si teď budu vody vážit," říkal kdysi jeden třeťák, když jsem dětem povídala něco málo o Emotovi), Neopakovat chyby – právě pro ten Váš osobní příběh, nad každým napsaným nebo řečeným slovem od kohokoli mě vždycky zajímá, nakolik si dotyčný stojí za tím, co tvrdí. Z Vašich článků i přednášek je cítit, že opravdu žijete to, co říkáte. Ale zároveň cítím jisté zahanbení, když srovnávám, jak málo jsem toho dokázala já. Emil Pospíšil a sítár – smutné a krásné (smutné, že už tu není, krásný je ten článek), bohužel jsem ho neznala osobně, jen zprostředkovaně, o to zajímavější je vzpomínka od někoho, kdo s ním hrál. A ještě ke staršímu článku Respekt, tenhle odstavec by se mohl tesat do kamene: "Pro pokročilé a nezaujaté čtenáře ovšem mohu zajít ještě hlouběji: Nebylo by lépe, kdyby náctileté dívky (a ženy) ve Francii, ale i u nás a kdekoliv jinde, cítily a užívaly si celospolečenský respekt (k menstruaci, těhotenství, mateřství, rodině)?" K tomu mám osobní vzpomínku: Když jsem nastupovala do práce po mateřské, střídala jsem na vesnické škole kolegu, který odcházel do důchodu. Vyšlo to tak, že ještě týden jsme tam byli spolu, než jsem třídu převzala. Kolega se ke mně choval s přirozeným respektem, a přestože o tom nikdy nepadlo jediné slovo, kluci druháci začali jeho chování napodobovat, najednou dávali ve dveřích přednost nebo podrželi dveře nejen mně, ale i spolužačkám. Jenže kolegové ze staré školy postupně odcházejí – a pokud budu dětem na tohle téma říkat cokoli já jako žena, budou to pořád jen slova.“
Přes letitou praxi a trénink často až kruté pravdivosti přísloví „pro dobrotu na žebrotu“ a „žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán“ (a „doma není nikdo prorokem“), bych přece jen ocenil sem tam nějakou tu zpětnou vazbu. Autor, otloukaný ze všech stran (který, kdyby žil v jiné zemi, kde si psaného slova váží a dokáží odměnit, by byl dávno za vodou a mohl o to lépe pomáhat jiným), a přece jen, „díky“ nepřejícným a klacky do cesty házejícím aktivistům, sem tam toužící po jakémkoli virtuálním ocenění (pohlazení), by pak psal o to víc a kvalitněji.
Divím se, že čtenářům (a nakladatelům a administrátorům) právě tohle nedochází. Kdyby se přece jen rozhodli „podporovat své šerify“, tedy autory, nejen jejich svět by, přece jen, byl o hodně příjemnější…
Vlastimil Marek, pátek 25. duben 2008
