Jiří Tutter totiž omlouval neúčast českých Greenpeace, kterým řediteluje, a (na adresu potenciálních skeptiků) jakoby omluvně prohlásil: „Mohli by říct, podívejte se, o co jim skutečně jde, o to, abychom žili ve tmě, abychom se vrátili do jeskyní a svítili loučemi.“ Tento argument prý zaslechl při nedávném jednání předposražených ředitelů mezinárodních poboček Greenpeace. Uff. Takže nejen u nás…
„Ať naše planeta pět minut odpočívá! Každého žádáme, aby vypnul všechna elektrická světla na pět minut mezi 19:55 a 20:00 hodinou 1. února. Není to jen kvůli úspoře energie na pět minut, ale také jako poselství, které přitáhne pozornost politiků a lídrů. Už je načase, aby začali konat a zamezili plýtvání energií,“ zněla výzva k pětiminutovému zhasnutí ve čtvrtek večer (ekologové tak chtěli upozornit na zveřejnění zprávy o globálním oteplování, kterou měl nazítří vydat Mezivládní panel OSN pro změny klimatu).
Akce mne zaujala, stejně jako její další vývoj. A tak začnu svůj následný komentář u svého psacího stolu, z dobrých důvodů proženu téma médii a kolem zeměkoule, a skončím opět „doma“. Přeposlal jsem totiž tu zprávu hromadně e-mailem – a byl překvapen značným počtem předposražených (můj parafrázovaný termín) reakcí. Jak je v Čechách obvyklé, začaly se rojit důvody, proč by se světla zhasínat neměla (vypadnou jističe, stejně to nic nezmění atd.), tedy proč se do toho nemíchat, proč raději dělat mrtvé brouky, proč nad potenciálním nebezpečím mávnout rukou atd. Napsal jsem o tom okamžitě blog a večer před osmou jsem si hezky „za tmy“ zameditoval.
Pak jsem „spustil stroje“, jak se ženou říkáme okamžiku, kdy zapínáme počítače, připojujeme se na internet a stahujeme si e-mailovou poštu, a dočetl se, co pak zmínil druhý den ráno rozhlasový komentátor. „Na pět minut včera potemněla Eiffelova věž v Paříži, Koloseum v Římě, památky v Madridu nebo třeba parlament v Aténách. Pražský hrad ovšem svítil a k mezinárodní akci ekologů, kteří vyzvali svět k symbolickému protestu proti klimatickým změnám, se u nás nepřipojili ani Greenpeace či Ministerstvo životního prostředí. Předpokládali, že by tím způsobili víc škody než užitku, protože místní skeptici by akci prezentovali jako tmářství,“ řekl ve své ranní poznámce na Radiožurnálu Ivan Hofman. Okomentoval tuto celoevropskou spontánní akci, ale také českou reakci škarohlídů a profesionálních skeptiků i za mne (lépe bych to nesvedl): „Naslouchat těm, kdo odmítají vidět nos mezi očima, už prostě není čas. Že setrvačně kráčíme ulicí, která je evidentně slepá, má logické vysvětlení v tom, že vracet se bude bolestivé a politici jsou posly špatných zpráv jen neradi. Jisté je, že hrad nám včera nesvítil na cestu. Anebo svítil na tu slepou.“
Situace v našich krajích má ovšem navíc svá „špecifiká“. Čeští předposražení nejsou schopni jakéhokoliv přiznání, a pokud jim zatrne, oklepou se a navenek okamžitě začnou předstírat, že oni to přece říkali vždycky (tak jako teď obrátil na pětníku Jiří Paroubek a tvrdí, že americkou základnu NE!)… Už se například těším, až za pár let Václav Klaus někde prohlásí, že přece on nikdy nepopíral globální oteplování a lidský podíl na produkci CO2, a čeští porodníci budou jako jeden muž prohlašovat, že „přirozený porod v intimitě rodiny nebo malého porodního domu je přece, jak všichni víme, nejbezpečnější a pro ženu a dítě ten nejlepší“.
Zaujalo mne ale ono „tmářství“, které komentátor zmiňoval. Z dalších zpráv to pak bylo jasnější. Jiří Tutter totiž omlouval neúčast českých Greenpeace, kterým řediteluje, a (na adresu potenciálních skeptiků) jakoby omluvně prohlásil: „Mohli by říct, podívejte se, o co jim skutečně jde, o to, abychom žili ve tmě, abychom se vrátili do jeskyní a svítili loučemi.“ Tento argument prý zaslechl při nedávném jednání předposražených ředitelů mezinárodních poboček Greenpeace. Uff. Takže nejen u nás…
Ano, tomuto postoji by se mohlo říkat předposraženost. Dejme si na ni pozor. Je vlezlá, nakažlivá a někdy i nebezpečně infekční. A často tak nenápadná, že si jí ani nevšimneme. Anebo si nechceme všímat. Před několika týdny jsem na tomto blogu coby autor musel začít předem vypínat možnost diskuse pod svými příspěvky kvůli několika notorickým stěžovatelům, kteří samozřejmě hojně kritizovali ne námět či článek samotný, ale autora. V jiných příspěvcích jsem svůj postoj k těmto anonymním kanalizačním výlevům vysvětlil, přesto mi ale nedávno přišlo několik dotazů od těch čtenářů, kterým se mé blogy líbí, ale nechápou, proč jsem vypnul diskusi. A tak jsem se to jednomu pokusil osobně vysvětlit: Jednak proto, abych notorické osočovatele vyprovokoval k akci, tedy k tomu, aby i oni začali, za stejných podmínek jako my ostatní, psát blogy (včetně nutnosti zveřejnit svou fotografii a dodržovat zásady Kodexu blogera). Ale především, protože čtení takových nenávistných několikavětých komentářů mentálně „ušpiní“ nejen mysli všech, kteří je čtou, ale také mysl autora blogů. Nejen že jsem se musel po přečtení štvavých komentářů vždy nějak (meditací, hudbou, ping pongem, sprchou) očistit… Horší je, že ještě dnes si při psaní dalších blogů občas uvědomím, že se „v duchu“ kontroluji a místo peprnějšího výrazu nebo odvážnější metafory napíši něco pro notorické „rejpaly“ méně provokujícího. Tedy, že mi poněkud předposrazili múzy.
O tomtéž nebezpečí a nutnosti na něj nějak zareagovat, tedy o záplavě vulgárních diskusních příspěvků na různých zpravodajských serverech se zmínil ve svém „posledním slově“ i Jan Rejžek (Ty české diskuse, LN 31.1.2007): „Bájný vox populi se chová jako přeplněná senkrovna (žumpa, pozn.aut.) při povodních… uznávám ovšem, že jde o nedocenitelný zdroj studia pro sociology, psychology a hlavně psychiatry.“ A neváhal část „diskuse“ zveřejnit. Na totéž téma (v tomto případě reakce „internetového lidu“ na sebevraždu Karla Svobody) se rozepsal i Miloš Čermák (Hitmakerova provrtaná kedlubna, LN 2. 2. 2007). Prakticky všechny servery všech největších novin a agentur totiž zrušily diskusi, aby, jak oznámily, „chránily slušné čtenáře před projevy nesnášenlivosti, urážkami a vulgaritami.“ Čermák naznačuje, že totéž, tedy zrušit diskusi, budou muset všechny české zpravodajské servery, a že možnost „anonymní“ diskuse nenabízí žádný z významných serverů na světě (např. ani BBC.com, CNN.com, NYTimes.com). Kdyby správci serverů a různých blogů poslechli někdejších varování, kdyby nebyli předposražení a oněch anonymů (nebo nařčení z malé snahy o „vyváženost“) se nebáli a řešili problémy včas… A tak byl džin vypuštěn z lahve.
Předposraženost dnes ovšem bují na všech úrovních a s celospolečenskými a dokonce i globálními dopady. Politici nejen u nás se např. neodváží k reformě důchodů, či k podpoře rodin a mateřství, takže „evropská kultura, jak ji známe, páchá sebevraždu,“ píše fejetonistka Karolina Rothová (Reflex 5/07). Lidé se (nejen podle ní) bojí převzít zodpovědnost za své životy, přenechávají vše na státu, a to způsobilo, že „z lidí zbavených zodpovědnosti se stávají děti: pěstují kult mládí a chtějí se bavit. Raději čtou pohádky o tučňácích a ledních medvědech, než aby se starali se vší zodpovědností o osud vlastního společenství.“
V dlouhodobějším horizontu událostí jsou jasné dvě věci: jednak že zatím není tak zle, aby mohlo (také kvůli přeposraženosti) být lépe. A dále s tím souvisí, co ví i Ivan Hofman, a co je jaksi zakotveno v samotné přírodě – že je nakonec pravděpodobnější, že „nad hloupostí zvítězí rozum, vedený pudem sebezáchovy.“ Protože až těm (ne)zodpovědným nateče do bot, zareagují (přičemž se opět uplatní moje okřídlená poučka „Nevadí že je zkratka delší, zato je méně pohodlná. A daleko dražší.“). A někteří z nich si snad vzpomenou, že (na té, nám tady na blogu nejbližší úrovni) už před pár měsíci (či lety) ten či onen bloger právě před tímhle varoval, ale byl ukřičen nebo ignorován. A že asi bude dobré těm, kteří prostě jen dříve než ostatní cítí, že je něco špatně, popřát sluchu. Nebo spíše, jako v případě blogů, vidu. A nechovat se, na všech úrovních, předposraženě.
Vlastimil Marek, úterý 6. únor 2007
