Za ty roky, co přednáším a vysílám v rozhlase, jsem zažil celou řadu neuvěřitelných vyrušení. Člověk se musí pekelně soustředit, aby mluvil spisovně, stručně, k věci, aby se nezakoktal, nepřebrebtnul, a nedal se vyrušit. Již jsem kdysi zmínil, jak mne jednou v sobotu ráno šokovalo, když do studia, nad jehož dveřmi svítila červená, protože jsem živě vysílal, vtrhla průvodkyně s dvacítkou zájemců o prohlídku rozhlasu.
Poslední dobou jsou nepřáteli mého soustředění a profesionálních výkonů lektorských i hudebnických mobily. Když v polovině koncertu na tibetské mísy v kostele, když už je publikum uvolněné, vstřícně otevřené, někomu v kabelce začne oním prapodivně nakřáplým zvukem vyzvánět nějaká ta „melodie“, pozornost a uvolněnost publika je rázem ta tam.
Samozřejmě je takové vyrušení v naprosté většině případů nepříjemné a dá velkou práci opět získat pozornost posluchačů. Jednou jsme hráli na folkovém festivalu a když už jsme onu diváckou a posluchačskou pozornost měli, vešel na pódium fotograf a začal fotit. Nemohli jsme než pokračovat v produkci, a pozorovat, jak se tak pozpátku blíží k napnuté šňůře k mikrofonu. Nám na jevišti i všem v hledišti bylo jasné, že o ni přepadne a shodí i stojan, ale on nějakou náhodou právě zavrávoral a o milimetr šňůru překročil. Odešel, ale tohle překvapení spolehlivě rozdrtilo veškerou pozornost publika. Dalších dvacet minut jsme o ni bojovali tak, až z nás lil pot. Poslední písničku jsme hráli už pro opět vstřícné a otevřené posluchače (kteří na tu situaci vzpomínali ještě celé roky poté).
Vždy podávám stoprocentní výkon a pak někdy lituji, že u toho nebyl nikdo, kdo by to natočil. Když ale mám nějakou možnost nahrávání (což dnes není zase až takový problém), vždy se přihodí něco, co nahrávku spolehlivě naruší k nepoužitelnosti. Nějakou dobu jsem experimentoval s mp3 přehrávačem s funkcí diktafonu, a některé přednášky se povedly a jsou zaznamenány, ale ouha, ukázalo se že nejsou použitelné, protože záznam byl přeřvaný (a zkreslený v sykavkách). Zkoušel jsem přehrávač reklamovat, ale po půl roce, když jsem dodal odborný atest, mi raději peníze vrátili s poznámkou, že „uvedená vada je funkcí přístroje“. Hm.
Na kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou jsem měl přednášku Každá maminka je Mozart (o tom, jak je životně důležité, aby si těhotné ženy zpívaly). Nabídnul jsem pořadatelům, že když si mou přednášku natočí, mohou ji zavěsit na svých internetových stránkách. Postavili přede mne docela kvalitní malý digitální nahrávač s docela kvalitním mikrofonem, a já se pokusil pekelně soustředit, aby to, co budu říkat a pouštět, bylo přínosné a zábavné nejen pro přítomné, ale i ty potenciální internetové posluchač. Začal jsem ve velkém stylu, věty měly říz a napětí, informace se hrnuly, ukázky zaujaly, a v tom začal vyzvánět mobil v kabelce nějaké slečny. Než mobil vyhrabala, a telefonujíc odešla, byly pozornost publika i má profesionalita ty tam. Za pár minut jsem se vzpamatoval, a druhý mobil jiné slečny vše vrátil na nulu. Opět jsem bojoval a začal podávat profesionální výkon, když jsem si všiml slečny u dveří. Měla prst v nose. Bylo vidět, že sleduje co říkám tak náruživě, až úplně zapomněla, kde je, a právě tak náruživě jezdila prstem v nose. Dívala se na mne, sledovala co říkám, pokyvovala hlavou, když se jí to líbilo, stále s prstem v nose. Vší silou jsem se snažil nekoukat se jejím směrem a pokračovat, ale nešlo to. Vždy, když jsem z jedné strany sálu přelétl očima na stranu druhou, abych měl oční kontakt se všemi, zaujala mne slečna a její prst v nose.
A protože když už, tak už, z CD, které jsem od ochotného zvukaře druhý den dostal, a na kterém měla být k přehrání má hodinová přednáška, jsem zaslechl jen nějakou tříminutovou folkovou písničku a pak 57 minut ticha. Neměl on náhodou v tu chvíli, když mi to vypaloval, prst v nose?
Vlastimil Marek, pondělí 13. srpen 2007
