Jeli jsme se ženou do Náměště nad Oslavou. Přes Brno. Pětadvacet minut na přestup z EC rychlíku na osobák se zdálo být dostatečných, zvláště když expres přijel včas. Ale ouha, stačila jedna delší zastávka (ve vlakovém rozhlase omluvená), a na brněnském nádraží musel nastat úprk na to nejvzdálenější nástupiště, které si lze na nádraží představit. Doběhli jsme právě když nám před nosem vlak odjížděl (jak jsem později zjistil, jediný ten den tímto směrem přesně). Ten samý den jsem zaslechl zprávu o tom, že České dráhy od srpna zrevolucionizují prodej jízdenek: ve třech druzích pokladen si cestující budou moci koupit obyčejné, mezinárodní (a ještě dostanou informace), a v nadstandardních pokladnách budou přednostně obslouženi cestující Pendolinem, těhotné a invalidé.
Ten samý den ČT 2 odvysílala půlhodinový dokument, mapující situaci na několika typických českých nádražích, (ne)kvalitu prodávaných potravin v nádražních bufetech a restauracích, a v jídelních vozech. Jako jakýsi bonus, po dlouhých záběrech na šedá umolousaná česká nádraží, kde si nemůžete nikam sednout, kde se povalují bezdomovci, se uprostřed dokumentu objevila minuta záběrů na nádraží „v cizině“ (Španělsko): velká hala, uprostřed obrovské palmy, všude čisto, přehledné stánky, zahradní restaurace.
V rozžhaveném vagónu osobáčku, který navíc za chvíli zastavil a na deset minut si dal pauzu (opět ohlášenou místním rozhlasem – prý tady staví všechny vlaky, takže zde zcela jistě stál i ten, který nám ujel), jsem na sedadle našel reklamní časopis Českých drah, nazvaný „Železnice očima osobností“ (příloha dvojmagazínu Grand Express-ČD). Na prvních stranách se člověk mohl dočíst něco z historie železnice, a také o těch českých osobnostech, které železnici milovaly. Božena Němcová, Josef Václav Frič, Jan Neruda, Alois Jirásek, Jaroslav Hašek, Karel Čapek, a také Adolf Branald a Bohumil Hrabal. Jako bonus byly zmíněny osobnosti světové, například literáti Goethe, Heine, Chesterton, Twain, Andersen, Zola, a také skladatelé, tedy Glinka, Strauss a samozřejmě Antonín Dvořák.
Z žijících osobností byl zmíněn Jan Saudek (pro kterého je poezie pozorovat vlaky projíždějící kolem okna jeho ateliéru), a režiséři Jiří Menzel (jehož oskarové Ostře sledované vlaky byly natočeny v železniční stanici Loděnice) a Věra Chytilová (Kalamita).
Výrok člena Spirituál kvintetu Dušana Vančury, jakkoliv nadšený a nechtěně pravdivý (Rád jedu vlakem, i když to drncá a jede to pomalu…) – stejně jako celá tahle příloha, oslavující železnici z dob, kdy ještě (v té které době a v odpovídajících technických podmínkách) fungovala – mne rozhodně nepotěšil. Právě tak mne ten samý den doma u rozhlasu nepotěšily zprávy o plánu na „revoluci“ v prodeji jízdenek, a vládním rozdělení drah na nákladní a osobní. Vím totiž, že to dopadne jako obvykle: spíš hůř, než líp. Česká železnice je se svými 60 000 zaměstnanci spíše paleolitický, nezreformovatelný moloch, jehož odborářské stávky se všechny vlády bojí, než služba veřejnosti. Srovnání ani se západní Evropou, natož s Japonskem, nesnese. Přitom se u nás rozjela nejdříve – již v roce 1832.
Dvě hodiny do odjezdu dalšího osobního vlaku směrem na Náměšť jsme tedy strávili procházkou po čtvrtstoletí konečně nerozkopaném centru Brna, a průvodčího v osobáku se pak zeptali, jak to, že tento vlak odjížděl o 4 minuty (které by nám před dvěma hodinami naprosto stačily) později: to je běžné, řekl tiše. Odvyprávěl jsem mu náš příběh s vlakem předchozím, a on jen pokrčil rameny a ještě tišeji, snad aby mne potěšil, prohlásil: jeden ranní spoj nevyjel vůbec. České železnici stále stačí, „když ty pražce dělaj dumdá dumdá dumdá dum,“ a dokud s tím něco neudělá vláda (ale ta se bojí) nebo my, cestující, budeme stále rukojmími a oběťmi nikdy nepotrestaných a tím za nic (ne)zodpovědných manažerů a zaměstnanců drah, které zrezivěly a reziví právě tak, jako kilometry „železnic“.
Tentýž den se v novinách objevila zpráva, že „Německo chystá privatizaci železnic“, s dodatkem, že němečtí odboráři samozřejmě protestovali proti rozhodnutí vlády zbavit se do roku 2009 49 % podílu ve firmě Deutche Bahn. Jsem si ale jist, že německá vláda německé Dušky ustojí a pošle tam kam patří, do historie. Pár dnů poté otiskly i Lidové Noviny celostránkové nostalgické pojednání o tom, jak železnice „hledá ztracenou slávu“, které začalo odvážně optimistickou větou: „Zlatá léta zažila železnice v druhé půli 19. století, za komunismu stagnovala, a dnes prochází renesancí.“
Hm. Tak jako ve zmíněné příloze Železnice očima osobností, přání je zde a dlouho bude matkou a otcem myšlenky.
Jak ven z železné obruče rezivějících Českých drah? Po zkušenostech z Japonska, Holandska, a Německa jsem přesvědčen, že dokud nebude ta naše kdysi tak obdivovaná železnice (za současného zlepšení situace právní) alespoň částečně zprivatizována, a dokud nebudou dráhy vracet cestujícím jízdné za zpoždění atd., žádná „revoluce“ a „reorganizace“ nic nezmění.
Vlastimil Marek, pondělí 6. srpen 2007
