Sledovat roční období v Praze a myslet si, že to, co se děje v parku na Letné nebo na Vinohradech je jaro, léto, podzim a zima, je jen taková šestá kopie (přes kopírák zážitků z dětství a dojmů z přírodopisných filmů v televizi). Teprve na venkově jsme pocítili skutečnou moc přírody, která se viditelně a téměř hmatatelně mění. Z jara do léta, z léta do podzimu, z podzimu do zimy (přes všechny výjimky a anomálie globálního oteplování a nejen letošních klimatických extrémů).
Když jsme se ženou na jaře chodívali obdivovat první sněženky na stráně na Petříně nebo podběl podél asfaltových cestiček na Letné, a napjatě sledovali první pupeny kaštanů z Karlova mostu (nejdříve vždy vypučel ten naproti schodům na Kampu), mysleli si, jak si to jaro užíváme: netušili jsme nic o intenzitě záplavy pupenců a kytek a lístků a trávy na venkově.
Právě tak když jsme kdysi na Vinohradech nadšeně s dcerami vítali tu trochu sněhu, aby mohly drhnout mírný svah na různých těch „pekáčích“, a mluvili o “zimě“, netušili jsme nic o závějích a mrazech (na které se pamatuji z dětství ze severní Moravy).
Nejen meteorologové velmi dobře vědí, že střed Prahy jako takové má vlastní mikroklimatické zvláštnosti, a děti z centra, na rozdíl od dětí žijících na sídlištích kolem hlavního města, si skutečného sněhu, na kterém se dá několik dnů za sebou sáňkovat (či bobovat na různých těch „pekáčích“ z umělé hmoty), užijí velmi zřídka. Už kdysi dávno jsem si, protože jsem vyrostl v malém městě na severní Moravě, všiml, jak nezřetelné jsou hranice mezi jednotlivými ročními obdobími, a jak je rozeznáváme jen podle kalendáře (a titulků v novinách).
I nepřímo: když jsem celé ty roky v Praze kupovával čerstvou zeleninu a ovoce, netušil jsem nic o potravinářských barvivech. Dvě sezóny v galerii pracoval jako noční hlídač i mladý sběratel starých aut a autobusů z Buštěhradu, který si na svého koníčka vydělával pěstováním a prodejem čerstvé zeleniny. Několikrát týdně přijel „do práce“ náklaďáčkem, plným zeleniny, kterou jsme mu pomáhali připravovat do lehce prodejných balíčků přímo ve vstupní hale Národní galerie. Mimochodem, pohled na udiveně čichající kunsthistoriky, přicházející do práce, a zmatené pronikavou vůní celeru, byl k nezaplacení.
Protože jsem vždy nějakou tu mrkev či brukev dostal, mohl jsem srovnávat: to, co jsem kupoval v prodejnách Ovoce zelenina, bylo výrazně méně voňavé a chutné (a zcela jistě i výživné) než to, co kolega vypěstoval 30 kilometrů za Prahou.
Podobný kvalitativní rozdíl teď zažíváme při pozorování ročních období a jejich střídání. Vzpomínky na naivně nadšenecké obdivování malých přikrčených sněženek či petrklíčů v parku na Letné ve srovnání s překotnou silou se vytahujících listů všech možných kytiček a lístků tady v Hudlicích blednou a mizí. Vůně vody po letních přeháňkách je skutečnou vůní, nejen něčím, co splachuje „vůni“ asfaltu a prachu velkoměsta. Zvuk větru, ilustrovaný mohutnými výkyvy velkých větví ořešáku a menších větví jabloně, třesně a hrušky, spolu s vlnami vichrem bičované trávy, dávají dojmu z bouřky skutečnou niternou úctu k silám přírody.
Zatímco kalendář radí ještě počkat, sluníčko venku vytáhlo letos první lístky budoucích dýní hokkaido do takové velikosti, že jsme je vysadili ven už před „zmrzlýma“, a dobře jsme udělali. Naznačuji, že zatímco v Praze se člověk musel a mohl řídit vlastně jen kalendářem, tady je lépe poslechnout samotnou přírodu – protože je vidět a cítit. Pokud se jí chce, rozkvete a vyraší prostě dřív, nebo později, podle teploty a okolností, nikoliv podle kalendáře.
Je to paradox: řada obyvatel Hudlic i okolních vesniček na kopcích nad Berounem tohle přírodní divadlo s neustále obměňovanými, ale vždy názvu toho kterého ročního období věrnými reprízami příslušných kusů, spíše nevnímá (a závidí těm dole ve městě, i když tím nemám na mysli důchodce a důchodkyně, kteří a které si každý den protahují těla na zahrádkách: některé jsou téměř výstavní parcely ozdobných stromů, keřů, trav, skalniček a kytek).
Naopak, pokud mohu usuzovat z toho, jak si povídají v autobuse nebo v samoobsluze, právě lidé původně dlouhodobě žijící ve městech, kteří se nedávno přestěhovali za čistým vzduchem, tichem a přírodou do vesniček na kopcích, jsou opět schopni vnímat a vychutnávat si sílu přírody, živlů a ročních období.
V Praze málokdy vidíme vlaštovky na drátech, houfující se před odletem do teplejších krajů. Tady v Hudlicích se nehoufují vlaštovky (kam zmizely?), zato jiřiček je tu pár hejn. Právě tyhle mi připomněly, že ač je teď v září teplo jako v červenci, podzim už je tu. A že zase jedno roční období tady v Hudlicích viditelně střídá to další.
Jiřičky to, i bez kalendáře, věděly: sotva (ještě za tepla) odletěly, přišlo mrholení a teplota poklesla o 15 stupňů. A tak jsem vytáhl zimní bundu s kapucí, rukavice (na kolo) a zimní boty, abych byl připraven na další roční období v Hudlicích.
Vlastimil Marek, čtvrtek 18. září 2008
