Tak jako žádný člověk (případně vědec) není rozumnější jen tím, že k rodovému označení svého druhu přidá další adjektivum (sapiens), tak ani Mirek Vodrážka se nestal tím, že sám sebe označuje slovem feminista, ve svém myšlení a konání, přes všechny barevné barety a pestré oděvy, ženštější. Jeho zamyšlení „Rozdíl mezi ženskou a feministickou politikou“ mne vyprovokovalo svou zatvrzelou a nepřizpůsobivou dikcí ve stylu kdo chce psa bít, hůl si najde.
Problém bývalých disidentů, studentů tajných bytových univerzit a některých mániček a undergroundů je v tom, že se jejich mozky a emoce přizpůsobily neustálé konfrontaci a (chtělo by se napsat „třídní“) nenávisti. A starý mozek novým kouskům jen myšlením nenaučíš (ono se to pak v tom imaginárním hrnečku všechno vaří a ovlivňuje vzájemně, bez tak potřebné korektury zvenčí). Mám na mysli to, že mnozí politici, disidenti a ani Mirek Vodrážka neumí čistit svou mysl (třeba meditací), a ta si pak vyrábí další a další negativní postoje i tam, kde se dobývá do otevřených dveří.
Vodrážka cituje feministku a profesorku ženských studií v Berlíně Christinu Thürmer-Rohrovou, která tvrdí, že „mužská společnost nemá zájem na tom, aby ženy projevovaly negativní city nebo postoj…součástí dějin žen je proto zvláštní psychohygiena, která neposkytuje mnoho legitimních možností, aby ženy otevřeně projevovaly svou negaci.“
A na příkladu reakce vůdčích osobností Strany zelených na výrok Jiřího Čunka o lidech s opálenou pletí uvádí, že zatímco muž Martin Bursík otevřeně vyjádřil svůj kritický postoj, žena Kateřina Jacques po dlouhém naléhání novináře nakonec prohlásila, že se pan Čunek chová trošku jako slon v porcelánu.
Feminista z toho vyvozuje následující: „Jestliže je z genderového hlediska političce Kateřině Jacques dovoleno jen přidat se k mužským vzorům negace, tedy jen v jejich režii a s jejich souhlasem, není zapotřebí nahlížet více kriticky na všechny jednoduché lineární představy, že více žen v politice automaticky přinese do politiky tolik očekávaný jiný politický styl a myšlení?“
Na toto téma píše v poslední době např. i v článku Ženská politika – Čekání na Godota: „Tento postoj Kateřiny Jacques stojí na politice mocenského genderového „nezasahování“, kdy politicky genderové poměry jsou v každé straně pouze její vnitrostranickou záležitostí. Tudíž kritika například neexistence ženského klubu nebo otázka žen ve straně nebo stranickém vedení je interpretována jako zasahování do vnitřních poměrů strany.“ V tomto případě feminista nesklouzl do pasti svého radikálního myšlení a udeřil hřebíček přece jen na hlavičku: „Není ale tento postoj naopak klíčem k tomu, jak funguje mechanismus moci, který je skryt v samotném pojetí moci politických stran?“
Vrcholem neporozumění a neinformovanosti o rozdílech mezi muži a ženami je ovšem jiný závěr, který pro sebe (a ve svých článcích i pro své čtenáře a čtenářky) vyvozuje český feminista, tedy otázka, „jestli by ženy před svým vstupem do politiky neměly nejdříve trénovat sociální negaci, aby pak v politické praxi nepokračovaly v dějinách ženského sebe-potlačování…“ Mirek Vodrážka jakoby sám pro sebe (snad aby nepodminoval své myšlenkové konstrukce posledních dvaceti let) odmítal vidět a číst (a i na google.cz vyhledávat) objevy posledních patnácti let a vnucuje celému ženskému světu své mužské myšlení. I denní tisk už se totiž hemží články o stále dalších a dalších (píše se o 20 000 základních) rozdílech mezi ženou a mužem, a také o tom, že se tihle dva liší nejen stavbou a strukturou těla a mozku a některých orgánů, ale i na genetické úrovni (a např. i v oblasti architektury – muži si domy a stavby kreslí a budují dle svého způsobu vnímání světa a svých potřeb a až donedávna je ani nenapadlo stavět byty či bytové domy s přihlédnutím k potřebám žen). Je tedy stále zřejmější, že vinit ženy v politice, že se musí nejprve naučit mužsky negovat, je naprostý macho nesmysl.
Zjednodušeně řečeno, muž například neumí přiznat, že udělal chybu. Neumí se zeptat na cestu, když zabloudí. Není toho (evolučně) schopen. Neumí se dohodnout. Musí (zvláště je-li porozen obvyklým, tedy medicínským způsobem) bojovat a vítězit, operovat, jednat, a to vše hned, protože tak je také evolucí naprogramován. Je to ale právě žena (s desetitisíciletým tréninkem umění jednat a domluvit se), která myslí ne na politickou funkci, ale na své děti, na budoucnost komunity. Žena navíc umí to, čeho muž není fyzicky schopen: mluvit a zároveň naslouchat.
Současný výzkum rozdílů mezi ženou a mužem už ovšem dospěl až na úroveň genů: stejné geny i ve stejných orgánech se chovají značně rozdílně podle toho, zda se nacházejí v mužském nebo ženském těle. Tento objev učinili vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles a publikovali jej v časopisu Genome Research. „Zjistili jsme překvapivé rozdíly v úrovni aktivity genů u více než poloviny z nich v závislosti na pohlaví jejich nositele,“ říká jeden z autorů studie, profesor Thomas Drake. „Tak velké rozdíly jsme skutečně nečekali, protože to zatím žádné výzkumy nenaznačovaly.“ Podle vědců mají muži i ženy stejný genetický kód, ale jejich geny jinak reagují v konkrétních situacích. Obecně je prý zásadní rozdíl v tom, jak rychle přeměňují DNA na proteiny.
A další možnost vzájemného nedorozumění: „Je-li muž vystaven sexuálním podnětům, zhorší se jeho schopnost rozhodování,“ tvrdí vědci z Lovaňské univerzity, kteří na toto téma provedli vědecký výzkum. Vyplynulo z něj, že rozhodování je narušeno při pohledu na krásnou ženu či ženské spodní prádlo zejména u mužů, kteří mají přirozeně vysokou hladinu mužského hormonu testosteronu. Belgičtí vědci z výsledku vyvodili, že sexuální podněty u mužů negativně ovlivňují schopnosti soustředit se a uspět v mentální činnosti.
Nejen Mirek Vodrážka (jenž mužsky vylétává jak čertík z krabičky při sebemenší kritice svých kritik) určitě ví z vlastní zkušenosti, že negace ani ve vztazích, ani v politice nefunguje. Jednak, jak už prokázali psychologové (většinou ne ti čeští), struktura (základních) emocí je dovytvořena již v sedmi letech, a jednak se stačí podívat jak (ne)funguje stranický či demokratický systém. A to nejen ve společnosti, ale i v podnicích. Existují výzkumy, uvádějící, že autoritativní a nekompromisně přísný (slovy Vodrážky zdatně negující) ředitel podniku má krátkodobé ekonomické výsledky, ale když se spočítají výsledky za deset let, jednoznačně a ve všech ukazatelích vítězí tolerantní, chápaví a laskaví ředitelé.
Navíc stačí se podívat na nejen ekonomické, ale i politické výsledky států, kterým v posledních patnácti letech „vládly“, ať už v podobě předsedkyň vlád, nebo v podobě prezidentek, ženy. Naznačuji, že právě v politice je nám žen třeba jako sůl, jen jich v dominantně mužském prostředí sněmovny, senátu, vlády a ministerstev musí být alespoň 30% (aby zůstaly ženami). A že rozdíl mezi ženou a feministou je evolučně i geneticky (kromě neschopnosti muže a feministy rodit a kojit) právě a jen rozdílem mezi ženou a mužem (i kdyby se měl jmenovat Mirek Vodrážka).
Vlastimil Marek, čtvrtek 14. červen 2007
