Origami, tedy umění složit z kousku papíru nejen známého jeřába, ale i řadu dalších ptáků a zvířat, je prastaré japonské umění. Jako ostatní dálněvýchodní umění (včetně umění krásně a duchovně psát, nebo aranžovat květiny, nebo se umět bránit, nebo navrhnout a vypěstovat dokonalou zahradu jako obraz vesmíru), slouží jak ke koordinaci prstů a očí, ale i k tréninku trpělivosti, představivosti – tedy pravé mozkové hemisféry. Před lety japonský přítel Eidži přivezl do Prahy slepého japonského mistra origami, pana Kase.
Samozřejmě že cesta byla důkladně naplánovaná a předem domluvená, a nebyla to jeho první cesta do světa. Eidži se staral o organizaci a doprovod, a pan Kase ve školách (byli jsme v obyčejné, ale v Brně i ve škole pro děti se zbytky zraku a nevidomé) a na přednáškách udivoval jak životním příběhem, tak mistrovstvím, s jakým snadno a dokonale z kusu papíru „složil“, tedy spíše vykouzlil, klidně i nosorožce (na jiné cestě do Evropy se nějaké dítě ptalo, jak může složit zvíře, které nikdy neviděl, když je slepý, a pan Kase vysvětlil, že mu kdysi dali ohmatat malou hračku ve tvaru nosorožce).
Na procházkách Prahou byl nadšen všemi těmi zvuky kolem, a na malý přenosný magnetofon nahrával hlavně to, co je u nás jiné než v Japonsku. Velmi například oceňoval zvuky semaforů a ono pro nás nevnímané pípání si s velkou radostí natáčel. Vysvětlil mi, že po návratu z ciziny jezdí přednášet nevidomým po celém Japonsku, a přednášky, tak jako my vidoucí diapozitivy, on ilustruje, tedy doprovází ukázkami zvuků.
Dodnes vyprávím, jak mi dal „lekci“ z koncentrace. Když jsme se vraceli po celodenním programu tramvají domů, řekl jsem mu, že už může vypnout. Nerozumím, odpověděl. No, už nic nemáme, takže můžete vypnout, odpočinout si. To já neznám, řekl, já vypnu až když usnu… a ve mně hrklo překvapivým objevem, že zatímco slepí nemohou vypnout (sluch, pozornost), my vidoucí, kteří navíc trénujeme bdělé vědomí a snažíme se zvyšovat úroveň pozornosti, tohle umění jen tak šolícháme. Kam se intenzita naší pozornosti hrabe na pozornost slepce.
Saburo Kase, kterému by letos bylo 82 let, a oslepl, když mu bylo dvanáct, procestoval s Eidžim Tadžimou kus světa (přesně 49 zemí). Nevidomí, zvláště děti, i v Rumunsku, v bývalé Jugoslávii, v Rusku, ale i na Šrí Lance, v Indii, ale i v USA a Irsku, slyšeli příběh a osahávali mistrovská papírová dílka slepého, ale neúnavného staříka z Japonska. Jejich vidoucí doprovod, rodiny, učitelky a přátelé, vždy zažívali okamžiky dojetí a úžasu nad vitalitou a šlechetností obětavého slepce z Japonska.
Před rokem si pan Kase zlomil nohy, ty se vyléčily, ale vypověděly vnitřní orgány, a tak mi Eidži psal, že slepý mistr origami právě zemřel. A přál si, abych si občas vzpomněl. Tak vzpomínám.
Origami dalo tomuto slepému japonskému staříkovi smysl života a plno štěstí a možností komunikace s ostatními lidmi (aniž by ti ostatní museli znát japonštinu). Prožil velmi intenzivní život mezi naslouchajícími dušemi, které nepotřebovaly překladatele, a nádhernými (papírovými) jeřáby a žábami a buvoly a žirafami a… nosorožci.
Vlastimil Marek, pátek 11. duben 2008
