„Podle mého názoru by slovo duchovnost mělo být dáno na index a jeho používání by se mělo na padesát let zakázat,“ řekl v rozhovoru otištěném ve víkendové příloze HN Salman Rushdie (13. 10. 2006).
Proč ne. Při pohledu na některé „duchovní“ kýče v obchodech s new age hudbou a potřebami to zní rozumně. Potíž je jen v tom, že obchody s new age kýčem nejsou hnutí new age, a že Salman Rushdie skutečnou duchovnost zřejmě nikdy nezažil, jinak by to totiž takto nikdy neřekl.
Minulý týden jsem telefonicky odpovídal redaktorce České televize z Ostravy na otázky na téma „duchovní“ hudba. A protože se jedná o tentýž „sémantický“ problém, pokusím se vzpomenout si, co jsem na téma západní a východní duchovní hudba říkal:
Když v 17. století nějaký, nadšený pravidelně se modlící věřící secvičil s hudebníky další mši, složenou pro konkrétní příležitost a s konkrétními hráči na tehdejší, jinak laděné a většinou dřevěné a daleko tišší hudební nástroje, a v dokonalé akustice kostela ji „Bohu“ a svým spoluvěřícím nadšeně zahrál, byla to skutečná duchovní hudba. Hudba, která léčila, harmonizovala, povznášela.
Když tutéž skladbu po třech stech letech dnes nacvičí profesionální hudebník, který celý život interpretuje starou hudbu z not, do kostela si chodí jen zahrát (a je za to placen) na současné nástroje (jež mají jiné struny, jiné tvary, jsou daleko hlasitější a často dokonce elektrifikované), které jsou navíc v tzv. temperovaném ladění (které ovšem „neladí“ s intervaly, které je slyšet ve větru, v tekoucí vodě potůčku, v meluzíně, v šumění listů stromů, a na které byly naše uši evolučně vyvíjeny miliony let), a zahraje ji z not (tedy ji čte levou mozkovou hemisférou, přičemž myslí na včerejší fotbalový zápas v televizi a následnou večeři), o skutečnou duchovnost (již skutečně, prokazatelně, viz dále) nejde.
Naproti tomu v zemích dálného východu, například v Indii, se stále ještě klasická indická hudba hraje na nástroje, které jsou přirozeně laděné (a např. ranní rága se nesmí hrát večer), a jejím cílem a smyslem je navodit i v posluchačích onu původní, vždy pozitivní rasu, emoční náladu. Hudebník celé dny před koncertem medituje, čistí se tělesně i duševně, má nástroj perfektně naladěný na tu kterou roční a denní dobu, a pak nějakou dobu přehrává jen základní tóny té které rágy, aby si tak „vyladil“ i publikum, protože pak teprve je to ten unikátní, extatický, tedy duchovní zážitek.
Mimochodem, do 6. století se i mezi křesťany mohl knězem stát jen ten, kdo pobytem v poušti, půstem, modlitbami atd., dosáhl extatického poznání „boha“ (objevil na vlastní tělo a mysl svou autentickou duchovnost). Od té doby se však na kněze dalo prostě vystudovat (opět jen ta levá mozková hemisféra).
Funkční magnetická rezonance (fMR), jenž dnes pomáhá jaksi v přímém přenosu „vidět“, co se děje v mozku člověka, který si zpívá, nebo poslouchá hudbu, prokázala duchovnost a také potvrdila, proč novorozenci dávají přednost hudbě pomalé, jednoduché, v přirozených laděních a s pozitivním námětem. A také, že tahle hudba léčí a produchovňuje, což věděli a vědí právě Indové. Indická klasická hudba je „new age“ již pár tisíc let, prohlásil Ravi Šankar…
Přitom je také třeba mít na paměti, a ti informovaní dnes velmi dobře vědí, že duchovnost existuje (viz fejeton na toto téma). Prokazatelně, na monitoru fMR viditelně. A že uzdravuje, obšťastňuje, a jakkoliv to zní nelogicky, zefektivňuje i samo logické racionální myšlení.
O duchovnost se tedy nejedná, když dnešní hudebník přehraje, nebo sbor přezpívá, z not mši ze 17. století. O duchovnost nejde, když si přečteme nějakého „duchovního“ autora (a Rushdie má pravdu, když se mu zvedá žaludek z prodeje duchovních šamponů, a když se bojí, že právě tahle forma „duchovnosti“ je jednou z příčin terorismu). Mozek v případě čtení svou levou hemisférou přelouská text, ale zvláště u mužů to na struktuře a větším zapojení těch jednotlivých částí mozku, které mají co do činění se spiritualitou, nic nezmění.
To, že Salman Rushdie skutečnou, autentickou, transformativní duchovnost propojení hemisfér s největší pravděpodobností nezažil, je v jistém smyslu i jeho handicap. On se, tak jako každý člověk kolem jednadvacátého roku svého věku života, pokouší se k onomu zážitku, chcete-li, k autentické a transformativní duchovnosti, dostat psaním (a psaní je mu v tomto smyslu i terapií), a nahrazuje jej literárním vytržením z běžné reality. On ji celý život hledá (možná asi právě tak jako hledá svou ideální ženu, momentálně je po čtvrté ženatý). O skutečné duchovnosti ví, jen co si přečetl, a jak věděli již zenoví buddhisté před tisícem let, „čtením o koláči se nenajíš“.
Když už jsem zmínil zen – korejský mistr Seung Sahn proslul svými moderními kóany, a jeden zněl: „Kdy je cukr sladký?“ Jakkoliv odborná či intelektuálně dokonalá odpověď není tou správnou odpovědí, protože to je vždy jen popis, ilustrace, verbální nálepka. Jen ten, kdo cukr skutečně ochutnal, už navěky ví (a může být i slepý a hluchý a nerozumět otázce), kdy je cukr sladký.
Ten, kdo nezažil a neprožil skutečnou duchovnost (chcete-li, magnetickou rezonancí ověřenou, i když duchovní kultury všech věků měly a mají způsoby, jak autenticitu zážitku ověřit), je navždy o mnohé ochuzen. Nebo jinak, ten, kdo nikdy „cukr“ duchovnosti neochutnal, pak samozřejmě nemá s čím srovnávat a je přesvědčen, zvláště když kolem sebe vidí duchovnost v konjunkturálně instantní podobě, že to k ničemu dobrému nevede
Salmanova duchovnost, a z ní vyplývající nechuť ke slovu duchovnost, ovšem byla a je bohu a jemu žel jen důsledkem shody negativních geografických, životních a kulturních zkušeností (narodil se v muslimské rodině). To ovšem nic nemění na tom, že ona skutečná, ověřitelná, a člověka a jeho život (i společnost) nesmírně obohacující zkušenost autentické duchovnosti by mohla a měla pozitivně změnit jednotlivce i celý svět.
On to není první Rushdieho úlet. Právě tak mimo realitu byl i ve svém románu o moderní historii rockové hudby (Země pod jejíma nohama). Hrával jsem rock i world music, takže o zákulisí a vnitřním světě hudebníka a téhle hudby něco vím, ale při čtení tohoto románu jsem nevěřícně zvedal obočí údivem, jak „hluboko“ nám ten Salman klesl. Ke škodě jeho i jeho čtenářů, protože psát umí.
Tak jako nemůže žádný rocker uvěřit románu Salmana Rushdieho o rocku, tak ani jeho vyjádření, že „slovo duchovnost by mělo být dáno na index a jeho používání by se mělo na padesát let zakázat“, nemůže brát vážně žádný skutečně duchovní (tedy pravidelně duchovnost praktikující a žijící) člověk.
Nebo že by byl Salman Rushdie tak geniální, že to řekl schválně, aby pak duchovnost, až bude zakázaná, začala přitahovat a lákat k ozkoušení i mladé rebely nastupujících generací všech zemí?
Vlastimil Marek, pondělí 16. říjen 2006
