Od první třídy jsem si chodil do místní knihovny půjčovat verneovky, a při četbě jsem létal s Roburem dobyvatelem právě tak snadno, jako ve snech. Ne náhodou jsem se pak v 70. letech učil anglicky ne z učebnic, ale z textů rockových písniček a… z četby sci-fi. Uši červené vzrušením jsem hltal stovky stránek z počátku nesrozumitelných textů (vzpomínám, jak mi dal zabral Aldissův Skleník, než jsem až po půlce pochopil o čem to vlastně je) a obdivoval sílu a krásu imaginace.
Sci-fi tenkrát bylo k půjčení jen „pod pultem“, právě tak jako komiksy (vzpomínám na pohrdlivou grimasu celníka, který mi v roce 1974 ve vlaku při návratu z Amsterodamu vytáhl z batohu Herbertovu Dunu a když zjistil, že to je „jen“ sci-fi, a ne nějaká politická četba, téměř štítivě mi ji podal zpět). Právě tak v oblasti komiksu: zatímco přátelé si ťukali na čelo, jak se můžu zahazovat s takovým škvárem, já z těch různých vzorků, které jsem si nechával přivážet přáteli z kapitalistické ciziny, věděl velmi dobře, a na vlastní kůži (a červené uši), že i zde je možno nalézat vysokou kvalitu. Sci-fi donedávna neuznávala ani (ta „vysoká“) literatura, přičemž tak jako v oblasti hudby (viz zatuchlost vážné hudby oproti přínosu rocku), i zde bylo těm, kteří četli, a ne jen odsuzovali co neznali, jasné, že pomalu jediná oblast literatury, kde se neustále něco děje a nového vytváří, je právě sci-fi.
Tak jako kdysi mýty a eposy, vyprávěné zkušenými vyprávěči (a pohádkáři), i dnešní sci-fi je zvláště nám mužům třeba jak soli: všechny ty příběhy a popisy budoucích objevů a dobrodružných výzkumných cest (nejprve podsvětelnou, ale pak i nadsvětelnou rychlostí) propojují mozkové hemisféry a podněcují mýtickou fantazii a představivost. Dnes už víme, jak zdravé a prospěšné je číst dětem pohádky před spaním, a jak zdravé a jejich myslím prospěšné je vlastní čtení (zvláště těch Harry Potterů a Eragornů, když už ne Tolkienů či slavných autorů sci-fi.)
Čtěte se mnou: „Po třinácti (subjektivních) minutách a pěti stech dvaceti osmi letech se loď Kmene Neutuchající vůně božství vrátila do sluneční soustavy. Pavučina Oortova mraku zachytila posádku, přesunula ji do loděnic zapletených v dlouhých smyčkách kometárního hala, které ji odcvrnkly jediným vyhrknutím rychlostí světla do retranslační stanic u Tlustého plynového obra, kolem jehož pupku tvořilo perlový řetěz osm set habitatů nové dceřiny flotily Kmene, pak na samotný Srdcesvět Kmene, vyhřívající se v koronální energii senilního, natahujícího se oteklého slunce, a konečně do jejich nových těl.“
Tak začíná povídka Brita Iana McDonalda Verthandin prsten (z knihy New Space Opera, která přináší dalších sedmnáct povídek, jitřících imaginaci čtenáře). Rozumíte? Přečtěte si ten odstaveček ještě jednou: McDonald se se svým čtenářem nepáře a rovnou ho přesune do velmi vzdálených času (pár milionů let našeho letopočtu), do doby, kdy bude lidstvo „cestovat“ nikoliv hmotně, ale jen jako podivné shluky informací. A kdy si budou moci vybrat, ve kterých a v jakých tělech se opět „zhmotní“.
Tibeťané znají nádherné mentální cvičení: představu červeného paprsku světla, procházejícího páteří stojícího člověka. Úkolem je v představě rozšířit postupně ten paprsek na sílu niti, lana, roury, pokoje, domu, vesnice, města, kontinentu, Země, sluneční soustavy, naší galaxie… a zpět. Co to dělá s myslí, vyzkoušejte sami.
Naznačuji, že ty nejdokonalejší vesmíry ke zkoumání jsou a dlouho ještě budou uvnitř vesmíru našich mozků a myslí. A že imaginace (a její sestra dvojče fantazie) je, ať už to bylo „záměrem“ evoluce nebo ne, daleko více sjednocující (naše mozkové hemisféry, a svět hmoty se světem vibrací) a lidskost trénující, než většině z nás zatím dochází.
V tomto případě vůbec nevadí, že většina povídek a „space oper“ (tedy rozsáhlých ság z možné budoucnosti lidstva) pojednává o nějaké té mezigalaktické válce (právě protože jde o symboly a velmi efektivní trénink pravé mozkové hemisféry). Tak jako v pohádkách malým dětem nevadí, že vlk sežral sedláka i se senem a pak ještě babičku, protože vlk je spíše symbol a dítě anatomii vlka samozřejmě nezná, tak ani ve sci-fi nějaká ta bitka v mezičase černé díry (nebo těsně po vynoření) nevyvolává ty negativní návyky, které znají vášniví hráči bojových a střílecích počítačových her (protože navíc čtení je něco jiného než dívání).
Co se týká budoucnosti lidstva (v jeho kosmických výzkumech a průzkumech), ale i dalšího objevování způsobů, jak fungujeme, jsme dnes všichni takové malé děti, naslouchající prvním „pohádkám“. Malí čtenáři, kteří s červenýma ušima hltáme rozsáhlé romány Iana McDonalda, ale i Dana Simmonse a dalších. Kteří naštěstí nepodlehli volání reklamních Sirén Konzumu a znovu a znovu zažívají rozkoše ponorů do mocné a nádherné řeky lidské imaginace.
Vlastimil Marek, pátek 10. říjen 2008
