Málokdo si dělá iluze o současném českém soudnictví, ale doposud se o slepotě Spravedlnosti nikdy nepsalo tak otevřeně. Černé na bílém, v novinách se píše o skandálech v soudnictví, jakoby se nechumelilo. „Restituent nemá vůči Pozemkovému fondu nárok na výběr pozemků. Je na fondu, aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty,“ prohlásili soudci. Pražské soudy vydaly takový verdikt i přesto, že v té době už byl známý rozsudek Ústavního soudu. Podobně profesně zaslepeně byl Pražským odvolacím soudem osvobozen policista Tomáš Čermák, který předloni na 1. máje surově ztloukl tonfou dnešní poslankyni Kateřinu Jacques.
V té samé době, kdy skuteční restituenti – vesměs staří lidé – marně čekali na svoje pole, Pozemkový fond nabízel státní půdu podezřele levně spekulantům. Dlouholetou neprůhlednou politiku v rozdělování pozemků následně napadl i Nejvyšší kontrolní úřad. Pro jednu ženu ze Zbraslavi však bylo vše marné. Jediné reakce spravedlnosti, které se dočkala, byly soudní výroky, že na svou půdu nemá nárok. Pražští soudci, kteří jí nedali naději, se přitom výslovně postavili proti nálezům kontrolních institucí: „Soud má za to, že podkladem pro jeho rozhodnutí nemůže být ani zjištění ze zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu a ani nález Ústavního soudu,“ tvrdili (sic). Ústavní soud ve svém nejnovějším verdiktu neskrývá rozhořčení nad takovým postupem: „Takto jednoznačné a záměrné nedbání a nerespektování právních názorů Ústavního soudu vede k vědomému porušování ústavnosti. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby.“
Restituentka ze Zbraslavi už se této věty nedožila. Justiční mašinérii však její případ bude zaměstnávat dál. Ústavní soud původní verdikty soudů v Praze zrušil. Obvodní soud tak musí celý spor, ve kterém nyní pokračují dědicové zemřelé ženy, rozhodnout znovu.
Naopak „dobře“ dopadl i známý šibal (pět na stole v českých). Jan Urban si v LN nemohl poněkolikáté nevšimnout, že „z politiků a jejich kamarádů se stává nedotknutelná kasta, až příliš často chráněná slepotou policie a aktivními zásahy nejvyšších pater státního zastupitelství“. V článku „Beztrestná šibalství“ píše, že vrchní soud přihlédl k práci státního zastupitelství, které svou práci odfláklo. Urban si ale všímá i toho, že selhala i protikorupční police, rozvrácená politickým tlakem, a že také totálně zklamaly i sdělovací prostředky, které v okamžiku, kdy se kauza dostala k soudu, přestaly pracovat.
„Jako by v celém švejkovském příběhu nebyly desítky nevysvětlených propojení na nejvyšší patra české politiky, jako by neexistoval zásadní rozpor mezi názory vyšetřovacích komisí polského a českého parlamentu, jako by neexistovaly polskými orgány potvrzené dokumenty, podle kterých mohla vláda ČR dostat při privatizaci Unipetrolu nejméně o 5,3 miliardy korun lepší cenu. Jako by stačilo, že na české straně všichni zúčastnění popřeli vyšetřovací verzi polské prokuratury, podle které bylo v Praze a Ostravě na úplatcích rozděleno více než čtyřicet dva milionů eur. Ve chvíli, kdy se sdělovací prostředky stávají jenom občas neposlušným papouškem opakujícím výroky mocných, nepřekvapí, když Česká televize namísto analýzy případu diskutuje s vědcem historii „šifrované řeči“, a Právo dokonce pozve Zdeňka Doležela jako hvězdu na svůj čtenářský chat…“
„Právo přestává mít smysl, pokud neplatí vždy a pro všechny,“ končí své zamyšlení historik a publicista Jan Urban: „Takové právo ovšem neexistuje ve vzduchoprázdnu a musí se o něj bojovat. Naprostá většina občanů si může myslet, že pánové Doležel a Paroubek nemluví pravdu. Pokud se nebudou bránit, nic se nezmění – a i slabomyslným podvodníkům z úvodního citátu bude stačit, když je soud aspoň jednou osvobodí „pro nedostatek důkazů“.
„Jednání pana obžalovaného Čermáka by asi bylo po taktické stránce sneslo kritiku. Nedopustil se však ničeno nezákonného,“ prohlásil předseda senátu Luboš Vlasák, a dodal, že „Jacques si nese vinu sama. Kdyby poslechla policii, neměla by řádná zranění.“
Joj, slepá spravedlnosti. I druhé oko už musíš mít zanesené studem. Ať už to bylo jakkoliv, a všichni jsme to viděli v televizi, ženu ani květinou neuhodíš, věděla naše generace. Zatímco všude jinde v demokratickém světě policie chrání a brání, zvláště řádné občany a zvláště ženy (a dokonce s dětmi), a chráníc je svými mohutnými pažemi, vyvedli by policisté Kateřinu Jacques z nebezpečí, zdejší policista, stále si užívající někdejší totalitní všemoc, použil tonfu. Při tlačení Kateřiny Jacques do policejního auta ji měl udeřit do rozkroku, a soudce Vlasák odůvodnil rozsudek takto absurdně: „Vypadalo to jako znásilnění, ale to proto, že Jacques měla nohu na jeho rameni“, a to prý také vysvětluje její zranění v oblasti genitálií.
To se dějí věci. Spravedlnost vždycky poněkud šilhala, a v jistých dobách byla docela slepá, ale ne vl. vinou (jak v seznamovacích inzerátech označují fakt že jsou rozvedení ti rozvedení). Dnes je „slepá“ úmyslně. Viz pohádka o katarském princi, českých nezletilých dívkách a smutné roli a svatbě někdejšího ministra spravedlnosti.
Ondřej Neff ve svém úvodníku (na téma prezidentské volby) oprávněně napsal: „Prostě, ukáže se, že nejsme řádně fungující stát, ale Fidlovačka, kde každému nejvíc záleží na tom, aby sousedovi chcípla koza.“ Jenže jindy a jinde ulítává jako typický macho: „Skupina zelených, mezi nimi i Jacquesová, se pokusila ohřát si politickou polívčičku a přilepila se k demonstraci nácků. Výzvy policie ignorovali a Jacquesová se s policistou dokonce porvala. V normální zemi by z toho měla opletačky, v naší předposrané zemi, kde "aktivista" je něco mezi bubákem a klekánicí a úřady se ho bojí, si úřady pospíšily a policistu vyhodily ze sboru…. Paní Jacquesová zničila jednomu člověku profesní život,“ dodal (všimněte si, jak osamoceně ale tvrdošíjně přidává poslankyni koncovku -ová) v úvodníku svého internetového deníku. Civilista Čermák je totiž již druhým rokem invalidní důchodce (prý ho někdo tehdy kopl do kostrče), chce teď žádat náhradu ušlé mzdy a hodlá znovu vstoupit do řad policie.
Jinými slovy, všichni tihle a jim podobní macho muži (a soudci a testosteronové soudkyně a političky), symboly minulých dob, se emancipovaných, asertivních a sebevědomých žen, které si stojí za svými právy, prostě a jednoduše bojí. A pro obranu svých patriarchálních výdobytků se neštítí vytáhnout i zbabělé zbraně.
Tož tak, slepá spravedlnosti (a je jedno, jestli úmyslně nebo z lenosti potrefených). Co totiž mrzí ještě víc, je ona zmíněná pasivita nás, těch jen ještě viditelně nepotrefených. Předstíráme, že slepotu spravedlnosti nevidíme, ale jsme tak stále hloupější. Pokud se totiž nebudeme bránit, pokud nebudeme proti oslepování spravedlnosti protestovat… oslepneme právě tak.
Vlastimil Marek, pondělí 21. duben 2008
