Některé výrobky socialistické velkovýroby bývaly k popukání: škrabka na brambory bez oné dírky, kterou prolézají slupky, konvička s kropítkem bez dírek, okenice které se nedaly otevřít, sirky které neškrtaly. S těmi jsem se setkal osobně, o ostatních jsem čítal v Dikobraze či v Mladém světě. Tehdy to vadilo snad jen těm, kteří si takové zmetky koupili, nikoliv prodavačům či výrobcům. Plán byl splněn, tak co. Jenže „středověk neskončil, středověk trvá“: před pár dny jsem přednášel v Opavě a přespal v „holobytě“ na tamní koleji Slezské univerzity. Postel, na které jsem se celou noc převaloval (aby mě v šest ráno probudila sbíječka dole na parkovišti), evidentně patří do seznamu podobných zmetků. A i město samo oplývá podivnými detaily, které, k mé hluboké lítosti, asi nikomu nevadí.
Na otázku, co s těmi, kteří vyrábějí zmetky (ať již hmotné nebo plánovací, výchovné či jiné), již od dob socialismu odpovídám: chybí přímá zodpovědnost. Architekt by měl povinně bydlet alespoň rok v domě, který postavil, zubař by mohl trhat zuby až poté, co mu byl nějaký zub vytrhnut (anebo po zánětu okostice), řezník by musel z každé várky buřtů jeden sám sníst a kuchaři a číšníci v laciných restauracích by ze zákona museli vždy jedno jídlo z jídelního lístku na začátku pracovní doby (dle výběru prvního hosta) sníst. Právníka by ve třetím ročníku měli zavřít na tři dny do cely předběžného zadržení, bankéř by musel žít tři měsíce jako bezdomovec, porodník by se zase aspoň měsíc musel starat o dítě, postižené porodem, který vedl. Letci, který každou neděli ruší klid vesničanů, protože nesmyslně krouží nad domečky, nebo „prďochovi“, který na řvoucí motorce proburácí městem ve tři ráno a probudí statisíce jeho obyvatel, by měl nějaký dlaždič rachotit sbíječkou pod okny. Atd.
Ti, kteří navrhli a vyrobili tuhle postel (a také ti, kteří je /ne/kontrolují), a přičinili k ní jakousi naprosto zbytečnou „ozdobu“, která způsobí, že postel nemůžete přirazit ke stěně (takže vám přikrývka celou noc padá do takto vzniklé díry), a neustále se v malém pokoji o ni nakopáváte, by ji měli mít alespoň na týden povinně doma ve své ložnici. Aby si užili. To by jim to taky začalo vadit. A už by, třeba, snad, nikdy takový nesmysl nevyrobili.
Opava se svými parky a nádhernými domy z dob, kdy společnost fungovala, by mohla být, zvláště když už vypadá opraveně, nádherné příjemné město, kdyby… Právě ona nepozornost k detailům (rozumějte: v té lidské úrovni nepozornost vrchnosti k jednotlivcům) ale naznačuje, že někdejší socialistická arogance, se kterou se postavil přímo před kostel jakýsi plecháč, před jiný svatostánek hranatý obchodní dům, nese své „plody“: lidem tyhle „detaily“ (jako že se to či ono k sobě nehodí) přestaly vadit. Respekt k dědictví minulosti, k dílu druhých a úcta k jiným, to vše se jaksi vytratilo.
Divil jsem se například na přechodech pro chodce. Na těch se semafory to ještě šlo (i když interval pro chodce je jako v Praze zásadně co nejkratší): mají moderně tvarovaná tlačítka, kterými si chodec teoreticky může „zastavit“ dopravu. Jenže v Opavě mají auta naprostou přednost. Jeden docela veliký přechod (u Zimního stadionu) jsem za ty dva dny přecházel dvanáctkrát a nikdy žádné auto ani nezpomalilo, natož aby zastavilo. Podobné tomu bylo i jinde (např. na cestě parkem na konci pěší zóny): auta jezdila bezohledně a chodci uctivě čekali anebo rychle dávali přednost božským autům. Jejich řidičům úprk chodců samozřejmě nevadí. Copak to ale nevadí chodcům? Určitě ano, ale jsou asi naučení „poslouchat“. Kdysi byly protesty proti vrchnosti marné, dnes ale přece už ledacos jde…
Nafotil jsem také pár desítek „průhledů“, abych své ženě pak doma mohl ukázat jakousi opavskou (a nejen severomoravskou) specialitu: socialistickou, nebo novokapitalistickou nevzhlednou stavbu nalevo, panelák z 60. let napravo, a na horizontu věž katolického (nebo jiného) kostela. Podivnou horizontální stavbu jakéhosi zastřešeného přechodu odněkud někam, která opticky přeřezává hezký evangelický kostel. Podnikatelsko-barokní schodiště asi z počátku 90. let, které je dnes zpustlé, evidentně nepoužívané. Řada domů má novou omítku, ale dole nad obchody se „skví“ ručně malované, neumětelské nápisy. Opravené náměstí s jiným krásným kostelem, které ovšem slouží ani ne tak lidem (žádná zeleň nebo dokonce stromy, jen dlažba, „vodní“ prvek, a pár podivných neužitečných obchodů), jako rušné městské dopravě. Jediná lidská část tam se zove Hladové okénko, nabízí hamburgery a placky, a patří k místní lidové jídelně, která přes den hostí převážně romské rodiny. Vadily mi i k chodcům bezohledně rozkopané ulice s arogantními dělníky před nádražím Opava východ, a přímo na něm fronty u pouhých dvou otevřených ze čtyř pokladen. Místním to asi nevadí.
S tím samozřejmě souvisí ještě něco ne tak viditelného, ale o to nepříjemnějšího: socialistická neochota prodavačů. Musel jsem pokaždé čekat na prodavačky, až se uráčí dokončit to, co mohly dělat kdykoliv jindy: přes bohatost nabídky jsem měl pocit, že obtěžuji. Jedna taková v bufetu pomaličku umývala desítku skleniček, než se otočila směrem ke mně, jiná přerovnávala zboží na regálu a překážela v cestě a ve výběru zboží nejen mně, ale i několika dalším nakupujícím. V trafikách neměli poštovní známky a tři prodavačky řekly, že jedině na poště. Když jsem řekl, že to tam neznám, pokrčily rameny. Jim to nevadilo.
Na Mendelově gymnáziu zvoní na školních chodbách (akusticky nevhodných a kasárenských – jak by si tam studenti mohli „hrát“?) stále rozhrkaný zvonek (a ve třídách tytéž lavice na kovových nohách a otřískané tabule jako před padesáti lety). Nové rádoby stylové hodiny na pěší zóně, příznačně a typicky, nešly. Opavanům se (přes nové omítky na domech a novou dlažbu v centru) čas zastavil. Vadí jim to? Asi ne. Zvykli si. A proto je nenapadne, že by to mohlo být jinak.
Vlastimil Marek, úterý 15. květen 2007
