Přestože jsem si řekl, že se už nezapojím, záplava zdemagogizovaných názorů jistých žurnalistů a politiků, (vyjadřujících se jak k „blobu“ na Letné, tak k Nobelově ceně za mír i pro Al Gorea), nepatřičně ten který námět (přesně dle toho, ke které straně směřují pisatelovy emoce) zkreslující zjednodušujícími floskulemi, mne přinutila ještě jednou sednout si a vyjádřit se.
Vzpomněl jsem si na letitý vtip, který se vyprávěl v dobách „embéček“. Pražák si koupil novou Škodu a okamžitě ji chtěl projet. Jenže hned v první vesnici mu chcípl motor. Po chvíli marného nakukování pod kapotu zaklepal na nejbližší domek. Vyšel typický venkovan, v teplákách, s rádiovkou a šroubovákem v kapse. Vyslechl si stesky Pražáka, koukl do motoru, vytáhl šroubovák, něco utáhl a řekl: „Zkuste to nastartovat“. Pražák sedl do auta, nastartoval a opravdu, motor se rozeběhl. Šťastný řidič vytáhl šrajtofli a s velkými díky se zeptal venkovana, kolik je dlužen. „Stovku“, řekl venkovan. „Stovku?“ divil se Pražák (tehdy to bylo, při měsíčním platu kolem 1500 korun, a např. rohlík stál třicetník, noviny padesátník, jízdenka na tramvaj šedesát haléřů, hodně peněz). „Chcete účet?“ ironicky zareagoval venkovan. „No to jo,“ bránil své zájmy Pražák. Venkovan odněkud vykouzlil zmačkaný pytlík od rohlíků, z kapsy vyndal inkoustovou tužku, naslinil její špičku a napsal: Utáhl šroubek – 1 Kč. Věděl který – 99 Kč.
Tisícovka vědců Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) dostala i podle „skeptického ekologa“ Bjorna Lomborga Nobelovu cenu za mír právem, Al Gore, který prý jen vykládá, čeho se máme bát, nikoliv. V jakési parafrázi zmíněného vtipu ale namítám: kdo by věděl o nějakém panelu, nebýt Al Gorea a jeho dlouhodobých aktivit: knihy (kterou přeložili do mnoha cizích jazyků), filmu (o celoamerickém přednáškovém turné právě na toto ekologické téma), jenž dostal Oscara, a koncertů (na podporu rozšíření informací o změnách klimatu), o kterých věděl celý svět?
Lomborg (jako někteří čeští žurnalisté, např. Ondřej Neff) samozřejmě neopomněl zmínit rozsudek jistého britského soudce. Jenže udělal totéž, co vytýká Al Goreovi: vybral jen tu část, která se mu hodila, a tu zveličil: „Gore ve svém oskarovém filmu (britským soudcem nedávno označeném za „jednostranný“ snímek obsahující „vědecké omyly“) sdělil světu, že během tohoto století je třeba očekávat šestimetrový vzestup hladin moří.“
Jenže onen soudní spor byl spíše o „zákazu politické agitace na britských školách“, a výrok předsedy Nejvyššího soudu Michaela Burtona zněl: „Přestože vědecké výsledky a fakta jsou správná, v rukou talentovaného politika a řečníka se z nich stává politický manifest.“
Zpět k tématu: Nobelovu cenu míru dostal Al Gore oprávněně. Udělal v této době pro věc, tedy pro rozšíření informací o potenciálním nebezpečí klimatických změn (a případném negativním vlivu člověka na jejich intenzitu), víc než kterýkoliv jiný politik (či ekonom nebo dokonce ekolog) na světě. Zatímco nesčetné kongresy a konference a debaty o různých těch (Kjótských) protokolech probíhají celá desetiletí bez širší (masovější) odezvy jak u světové veřejnosti, tak mezi přímými aktéry a zodpovědnými kapitány průmyslu, až Al Gore využil svůj věhlas a dal se do práce. Jezdil, přednášel, nechal natočit film, připravil koncerty – a přitom neměl nejmenší záruku, že získá nějaké ceny. Opakuji a naznačuji: světový úspěch knihy, Oskar pro film, Nobelova cena míru, to jsou jen důsledky jeho neutuchajících aktivit na tomto poli, a důkaz toho, že jen vyjádřil to, co je ve vzduchu.
Na rozdíl od všech ostatních, kteří o ekologii píší a hovoří, Al Gore nejen mluvil, ale i konal. Riskoval svou (politickou) kariéru, a na rozdíl od těch, kteří se dnes diví, jak to, že zrovna on dostal Nobelovu cenu za mír, věděl, kterým směrem se dát. A také to pak celé roky trpělivě, a navzdory námitkám všech skeptiků světa, realizoval.
Vlastimil Marek, středa 17. říjen 2007
