Jak by asi vzájemnému pochopení muže a ženy pomohla možnost prožít si třeba jednu hodinku „v kůži“ té druhé (toho druhého)? Jakýmsi vrcholem poznání by zcela jistě mohla být virtuální realita, která by zájemcům z řady mužů zprostředkovala pocity menstruující ženy.
Před několika lety se to v různých časopisech hemžilo zprávami o virtuální realitě. Tedy o možnosti nasadit si velké brýle (propojené s počítačem), které svému nositeli promítají „virtuální“, tedy jen v počítači existující svět. Později se hovořilo i o rukavicích či nějaké kombinéze (takže ve virtuální realitě bylo navíc možno na různé virtuální věci sahat a přemisťovat je a všelijak si užívat atd.), a všichni se shodovali buď na obrovské perspektivě tohoto oboru, nebo na nebezpečí, které to všechno člověku přinese.
Svým způsobem žijeme všichni ve virtuální realitě, kterou nám různé ty programy mozku promítají na monitor naší mysli. To, že svět, jak jej vidíme, je mája, iluze, zabarvená nezvládnutými emocemi (a také tím, jak moc a čím se přežereme nebo opijeme) věděli a ví Indové a jiní už tisíce let. Doporučuji začíst se do knihy Roberta Pollacka Chybějící okamžik s provokujícím, ale nanejvýš opodstatněným podtitulem: Jak nevědomí utváří moderní vědu (některé vývody jsem použil v jednom svém starším fejetonu).
Chci se ale na virtuální realitu (VR) a její možnosti podívat z hlediska poznání nejen sebe sama, ale i těch druhých. Tedy především – jak by asi vzájemnému pochopení muže a ženy pomohla možnost prožít si třeba jednu hodinku „v kůži“ té druhé (toho druhého)?
Atraktivní virtuální realitou by samozřejmě také byla možnost prožít nějaký čas jako kočka či sova (se schopností cítit svět celým tělem nebo tiše létat noční krajinou a vidět jako ostříž), nebo pes (se schopností „vidět“ svět čichem).
Nebo orel, motýl nebo dokonce špaček či ryba v obrovském jako jeden objekt se chovajícím hejnu (viz i současné diskuse a výzkumy nepředpojatých vědců o tom, že všichni savci a mravenci a včely a vosy atd. mají něco, čemu my říkáme vědomí).
Nebo velryba či delfín nebo chobotnice se schopností emočně a bůhví jak ještě komunikovat povrchem celého těla.
Ti eroticky zatížení by si mohli vyzkoušet, jaké to je když se „milují“ jako dva do sebe zavinutí šneci. Tedy, třeba hlemýždi zahradní, které každý z nás zná. Oni jsou totiž, jak jsem si poslechl v Meteoru, pořadu pro zvídané posluchače na Praze 2, hermafrodité, a při páření, kdy se jeden do druhého obtočí co největším povrchem těla, si navíc z počátku oba myslí, že jsou muži. A ještě do sebe navzájem vystřelují takové „šípy lásky“, kterými svou rozkoš určitě neobyčejně znásobují (jinak by to přece nedělali). Předají si dávku spermatu, a po několika dnech, kdy se hormonální hladiny ustálí, se ze samců stávají samice a ty poté nakladou vajíčka.
To vše snad bude v budoucnu možné. Já mám ale na mysli něco ještě jiného.
Málokomu v rámci emočně vypjatých diskusí mezi mužem a ženou (nebo fotbalistou a feministkou, Rathem a Mackem či Julínkem nebo Klausem a Havlem) dochází, že problém není ani tak v diametrálně odlišně orientovaných politických či genderových názorech a postojích, ale v tom, že mysl oponenta, zbarvena emocí rozhořčenosti (a údivu „Jak to může ten druhý takhle říct! Myslet! Nechápat!“), vyrábí věty a další emoce nevyhnutelně zabarvené předchozí emocí. Jak např. po mnoha velmi negativních zážitcích nakonec pochopili západní uživatelé halucinogenů, i při braní drogy, natož při hádce s partnerkou (partnerem), je velmi důležité, jak, v jakém emočním rozpoložení a v jakém prostředí se hádám (diskutuji) nebo vezmu drogu (set a setting).
Při diskusích a hádkách mezi mužem a ženou jsou argumenty obvykle jen šrapnely a granáty, řízené spíše nezvládnutou emocí než logikou pře samé. Nejvíc asi chybí zkušenost (a vidění a pocity) toho druhého. Tak jako nemá cenu doběhnout ke dveřím souseda, z jehož bytu nad námi duní techno, zazvonit a seřvat ho (protože on netuší, jak moc to u vás duní… chtělo by to dovést ho dolů a nechat ho poslechnout si to, aby měl zpětnou vazbu), právě tak je nesmyslné vyžadovat po svém partnerovi (partnerce) aby nedělal(a) co mi vadí nebo naopak dělal(a), co bych si přál(a).
A právě v tomto okamžiku by pomohla virtuální realita: pokud by muž mohl zažít pocity ženy, která, přestože mu to říkala stokrát, znovu najde na umyvadle zbytky jeho vousů po zastřihávání bradky nebo kníru, nebo pokud by žena mohla být chvíli mužem, na kterého manželka, zatímco sleduje utkání semifinále Poháru mistrů, pokřikuje z kuchyně seznam dalších „zbytečností“, které má zítra koupit, pak by jeden i druhá rázem zjistili, že si to nedělají naschvál, že prostě jen jinak vnímají svět.
Rodič by si mohl takto do posledního detailu a dunění vichřic hormonů a emocí zopakovat, jaké je to být osmiletým synem nebo třináctiletou dcerou.
Nabízí se i „politická“ varianta: Topolánek by si mohl pustit VR Paroubka (a naopak), nebo, jako adrenalinový sport, Grebeníčka.
Jakýmsi vrcholem poznání světa ženy pro muže by zcela jistě mohla být VR, která by zájemcům z řady mužů zprostředkovala pocity menstruující ženy. A variantou tohoto „hitu“ by pak mohla být VR těhotné ženy (ve 3., 7. a pak 9. měsíci), jejíž shlédnutí (a prožití) by bylo pro mediky povinné.
Naznačuji, že naprostá většina nedorozumění mezi ženami a muži je způsobena neschopností a nemožností vžít se do role a pozice toho druhého (té druhé).
Vlastimil Marek, neděle 15. říjen 2006
