„V červnu začne evropský šampionát ve fotbale a to jde leccos stranou a jak znám Vlastu Marka, nenechá si ujít žádný zápas, jak to alespoň dělal druhdy,“ napsal na téma sport ve svém fejetonu ve svém měsíčníku Regenerace jeho vydavatel a jeden z šéfů nakladatelství, ve kterém mi druhdy vydali tři knihy. Ano, mám rád vrcholový sport, ale jak kdy a který.
Jako kluk jsem hodně amatérsky sportoval a snažil se ve všech odvětvích, které se daly na předměstí malého města provozovat, vynikat. Tehdy obvyklá vybíjená, a pak volejbal, samozřejmě fotbal na plácku (otec byl jednatel místního oddílu kopaná Spartak a tak jsem jednou dostal, sice sešívaný, ale přece jen, pravý kopačák), ale pak i atletika (dokázal jsem si sám vybudovat provizorní, ale přece jen doskočiště na skok daleký i vysoký, nebo se z televize naučit otočku při hodu diskem, okouvat techniku hodu oštěpem), a v zimě jsem vášnivě rád hrával ping pong, jehož techniku jsem kopíroval z televizních přenosů utkání těch nejslavnějších tehdejších hvězd.
Samozřejmě jsem sledoval všechna mistrovství v hokeji, ale když jsem pak v sedmnácti po maturitě z rodného města odešel, zjistil jsem, že ne každé utkání poskytuje onen zážitek dokonalosti, který jsem očekával, a že fandit svému mužstvu je pro mne emočně velmi náročné (stačilo pár minut a cítil jsem, že mám rekordně vysoký tlak krve).
Dnes si pečlivě vybírám. Český ligový fotbal či hokej jsem neměl rád nikdy, a tak pravidelně jsem sledoval jen mezistátní utkání právě na mistrovstvích (a emoce například v roce 1969 při památném vítězství nad tehdejším mužstvem SSSR byly velmi vlastenecké: ne náhodou mi maminka, která se jmenovala Vlasta, dala jméno Vlastimil). Neopomněl jsem ale sledovat jak zahájení, tak průběh olympijských her, nebo lehkoatletické ukázky dokonalého zvládnutí těla spolu s předvedením tzv. „morálně-volních“ vlastností při mistrovstvích světa v atletice, a vrcholová utkání v kopané (a ocenil jsem Panenkovu penaltu v Bělehradě, právě tak jako první skoky do výšky flopem, ale i vrcholné výkony a životní příběhy gymnastů nebo lyžařů).
Samozřejmě, zvláště nadšený jsem např. z potápěče Štěpánka (a jeho návodů jak potápěním meditovat), oštěpařky Špotákové (která hovoří o transu při odhodu), ale ocenil jsem i schopnost a odvahu kanoisty Lukáše Pollerta nepodlehnout oficialitám.
Jinými slovy, fandím každému dalšímu způsobu, jak být lépe fungujícím člověkem. Brusle a jízda na kole daly naší generaci možnost trénovat mozek a následně poskytly zase našim dětem schopnost zvládnout různé ty „boardy“. Právě tak jako počítače a videoklipy mění mozek (a způsoby vnímání), i současné hravé a adrenalinové sporty (typicky oceňuji především žonglování), ale i nové materiály, sportovní nářadí či kosmické plavky a dresy a tréninkové metody pomáhají člověku přinejmenším být více člověkem: hledat, odhalovat a využívat potenciály těla a především mysli (což se pak samozřejmě projeví i v lepších reakcích mozku).
Abychom si rozuměli: tohle berte jako jakýsi ideál. Přílišná specializace, přílišný důraz na vítězství na úkor fair play, přílišná glorifikace sportovců (a přehnané odměňování) a příliš velký důraz na státní (ideologickou, politickou) sebepropagaci je (jako cokoliv, čeho je příliš) slepou a často nebezpečnou uličkou. I vrcholový sport může být, jako oheň, dobrý (a zábavný) sluha, ale zlý (a člověka i společnost poškozující) pán.
Sleduji rád vrcholový sport a budu se určitě dívat na některá vybraná utkání mistrovství Evropy ve fotbale, a na některé finálové disciplíny z olympijských her, ale klidně ten či onen přenos, nebude-li oslavou vrcholových výkonů, vypnu. Nejsem (sportovní) fanatik. Sleduji jen takové vrcholové sportovní výkony, které posouvají člověka na cestě vlastního poznání, a troufám si tvrdit, že je dosti spolehlivě dokáži od těch zfanatizovaných a „cinknutých“ rozlišit (Ivánkovým kapříkům jsem se taky hodně nasmál).
Ostatně i onen shora zmíněný nakladatel ve svém fejetonu nabádá, abychom se občas, i ve vypjatých situacích sportovních, zasmáli.
P. S.: Přehnaného vzrušení ze sledování sportovních utkání jsem se zbavil, když jsem koncem 70. let ve Sběrných surovinách našel a koupil svázané deset let staré noviny Československý sport. Při letmém listování jsem našel reportáž z hokejového utkání, na které jsem se pamatoval (a u kterého mi bilo srdce jako o závod): pochopil jsem, že co bylo na infarkt, je po pár týdnech či letech jen papír na podpal. A docenil jsem název pamětí Adiny Mandlové, které se tehdy ke mně dostaly v samizdatu: „Teď už se tomu jenom směju…“
Vlastimil Marek, pátek 9. květen 2008
