Když dostane tibetský mnich od svého lamy mantru, zpívá ji třikrát denně stoosmkrát po dobu čtyřiceti devíti dnů. Když to čtyřicátý třetí den splete, musí začít znovu. Rozdíl mezi vlivem, jaký mají například mantry na Tibeťany, nebo na Evropany, je jen v tom, že ti první mantrám a jejich magické moci bezmezně věří, a navíc při jejich zpěvu skutečně vytrvají tak dlouho, jak jim jejich učitel zadá. Ti druzí mantru zazpívají jednou, pár minut, a pak řeknou: nefunguje to. Evropané ovšem zapomínají, že za pár minut nelze přeprogramovat to, co jsme „nacvičovali“ desítky let a mnohdy celý život (tedy negativní vztah ke světu). A chybí jim nasazení a vytrvalost.
Nedávno se na internetu objevila zajímavá zpráva, která stojí za téměř doslovnou citaci:
Tibetský lama Šerab Gyalsten „se plazil“ 1500 kilometrů. Pětatřicetiletý lama byl na cestě jeden rok, osm měsíců a šestnáct dnů. Za tu dobu urazil hodně přes 1500 kilometrů. Neběžel ani nešel pěšky, natožpak že by jel na kole. Jeho „přesun“ byl zcela speciální: Mnich udělal tři a půl kroku vpřed, pak se položil na prašnou zem a natáhl ruce. Vstal a došel tam, kam předtím vleže dosáhl rukama. Pomodlil se a znovu si lehl. A znovu a tak pořád dokola, několik kilometrů denně, v zimě i v úmorném vedru. Aby se aspoň trochu chránil před ostrými oblázky, měl na těle silnou zástěru, zpevněné boty a speciální návleky s dřevěnou výztuží na rukou. Šerab Gyalsten na své bizarní maratónské pouti prošel třemi státy. V červenci 2005 vyrazil z tibetské Lhasy, pokračoval přes nepálskou metropoli Káthmándú do indického Biháru. Jeho cílem byla Bódhgája, nejslavnější buddhistické poutní místo na světě, neboť právě tam Buddha před 2550 lety dosáhl osvícení. U tamní posvátné smokvoně stanul letos na konci února. Lama měl k tomuto pochodu i další dobré důvody. „Tuhle cestu jsem podnikl, abych se modlil za světový mír,“ citovaly ho indické listy. Na „měření cesty vlastním tělem“ nemá Šerab Gyalsten patent. Jde o účinný tibetský způsob pouti ke svatým místům, jaký Tibeťané praktikovali po staletí.
Pro nezasvěcené pár (řečnických a snad něco naznačujících) otázek: Co se asi stane s myslí (a mozkem) takového plazícího se, rozumějte, pohybem se modlícího člověka? Zůstane mu jeho „konfigurace“ mozku i po skončení téhle poutě nebo se mu poněkud změní mozek a tím pádem i způsob myšlení a vnímání reality? Když už i my víme, že každý den „trénujeme“ onen převládající negativní způsob, jakým vnímáme (podvědomě) svět tím, jaké (negativní) noviny a zprávy a jak čteme a sledujeme, a také jak (ušpiněně) jíme pijeme a myslíme, není logické, že pokud takový Tibeťan „trénuje“ celé roky a v těch nejtěžších podmínkách nejen tělo, ale i pozitivní myšlení a umění soustředění mysli, jeho mozek a mysl a tělo jsou pak jaksi jiné, pozitivní, natrénované brát cokoliv se přihodí jako dar a privilegium naučit se a umět být každým okamžikem šťastný?
Není právě tohle řešením všech problémů světa (jak jej ostatně už roky nabízí Západu i dalajlama, ale nikdo ho zatím neposlouchá)? Neměli by se západní pedagogové učit od tibetských lamů, kteří z každého hyperaktivního kluka dokáží vychovat symbol soucitu a vnitřního klidu a míru (tedy dalajlamu)? Neměly by se u našich škol co nejrychleji začít stavět a provozovat ne tělocvičny, ale myslocvičny a emocecvičny?
My Evropané o tom všem rádi čteme. Ale málokdo je ochoten a schopen to také realizovat. Přesto i v naší kultuře máme celou řadu příkladů vytrvalosti. „Většina lidí je chytřejší než já. Já jsem pouze mimořádně vytrvalý a neodbytný. Jestli mně posledních pětatřicet let něco naučilo, tak to, že klíčová je vytrvalost,“ řekl otec a nyní i „vrchní apoštol internetu“ (jak zní jeho oficiální funkce ve společnosti Google) Vinton Cerf, který nedávno navštívil Prahu.
Vlastimil Marek, čtvrtek 10. květen 2007
