V labyrintu se člověk neztratí, v labyrintu se člověk najde, napsal Hermann Kern a z vlastní zkušenosti to mohu jen potvrdit. Když jsem v roce 1995 uviděl v patře hotelu Westin v Santa Claře v Kalifornii labyrint namalovaný na obrovském koberci, hned jsem zavětřil: mezinárodní konference transpersonální psychologie sice souběžně nabízela řadu zajímavých přednášek, ale možnosti vyzkoušet si, jak funguje „kopie“ labyrintu z Chartres v praxi, jsem nemohl odolat.
Tehdy jsem labyrint okamžitě doporučil projít si i své ženě a i ta zažila momenty mystického vytržení, na které dodnes ráda vzpomíná. O své zkušenosti jsem tehdy napsal do časopisu Baraka v přemluvě překladu rozhovoru s Lauren Artress, který se jmenoval Pouť k duši. Psal jsem o tom, že labyrint je archetypální formou duchovního cvičení. Že kdo si projde labyrint, projde i třemi fázemi: za prvé, jde o samotnou zpomalenou a vědomou chůzi: zpomalí tedy nejen krok a dech, ale i další pochody svého těla a mysli. Zadruhé, když nespěchá a nesoutěží, zažije člověk uprostřed labyrintu příval energie a extázi zjištění, že jak život a svět, tak i on sám je víc, než co mu řekli a co zatím o sobě a světě věděl. A když pak prochází opačným směrem ven z labyrintu, prožije jakýsi imaginární proces sjednocení, srovnání protikladů, vyžehlení extrémů. Jako v zenu: je to zároveň nejúžasnější událost, která ho do té doby potkala, něco výjimečného a posvátného, ale zároveň i obyčejného a běžného: jen hodinku pomalu šel.
V knize Návod na použití člověka (k prohlédnutí na www.baraka.cz) je labyrintu ne náhodou věnována jedna kapitola, kterou rámuje dopis pana učitele, jenž se svými studenty namaloval labyrint na asfaltovém parkovišti na Vyšehradě, protože si předtím prošli i labyrinty (a megality) ve Francii. Tehdy v USA jsem se dověděl, že např. parta žen v jednom vnitrobloku v Hamburku vybudovala labyrint a ten postupně změnil atmosféru celého bloku: lidé se dnes scházejí, mladší i starší generace k sobě našly cestu. Když jsme pak o deset dní později navštívili buddhistické centrum na Havaji, u města Hilo, ani nás nepřekvapilo, že jednou z hlavních „atrakcí“ centra je labyrint.
Vyzkoušet si labyrint u nás mohli před lety nějakou dobu návštěvníci parku na Letné, nebo u čajovny poblíž zámku ve Frýdku-Místku. Je také nakreslen v mezipatře restaurované dřevěné stodoly v Polici nad Metují. Labyrinty dnes ve světě mají a rekreačně i terapeuticky požívají různé instituce, ale i nemocnice.
Labyrintem můžeme procházet, ať jsme jakéhokoliv vyznání. Pomůže to objevit, kdo a jak na tom jsme. Je nedogmatický, jde jen a jen o nás a naši cestu dovnitř. Skutečně vcházíme „dovnitř“ a celý náš svět je pak jedním duchovním prostorem. Je to pradávná, ale zároveň tak potřebná a současná metoda, jak objevit, ale zároveň ustálit duchovnost.
Proč o tom opět píši? Některý z tamních labyrintů si totiž můžete osobně projít v neděli 6. července 2008 v Loučeni. V rámci akce Za tajemstvím zámeckých labyrintů tam v deset hodin povedu první procházku labyrinty (Cesta sebepoznání), ve dvanáct druhou (Labyrint jako škola pomalosti), a v 15:30 budu mít v amfiteátru přednášku právě na téma Tajemství labyrintů. Třeba se i vám podaří změnit se na těch pár hodin z turistů v poutníky (po své duši).
P. S.: http://www.virtualtravel.cz/zamek-loucen/piskovy-labyrint.html
Vlastimil Marek, úterý 1. červenec 2008
