Celé jaro jsem se obával o osud trávníčku, kterým jsem chtěl zazelenat dva svahy pod terasou. Ne a ne vzejít. Zvláště ten příkřejší svah zel holotou: voda, kterou jsem se snažil travní semeno zalévat, rychle stekla a vzala s sebou i semínka. Rostl plevel, to ano, a tak jsem se pár týdnů „pyšnil“ alespoň touto formou zeleně.
Pak několik dnů pršelo a jakoby mávl kouzelným proutkem, trávník se objevil v celých trsech měkoučké sametové travičky (kterou nebere žádný sebelépe nabroušený srp, a tak jej přistřihuji, tedy přiřezávám, ostrým nožem, šmik, šmik). A dočkal jsem se i možnosti povlovnější svah objet sekačkou na trávu, takže tam teď máme nádherně sytě jarně zelený sametový koberec.
Jak jsem pochyboval, že kompost je zbytečně velký, teď jsem rád: stačilo dvakrát posekat zahradu a už je z poloviny naplněn. To bude úroda, panečku, až ho na podzim přehážu a zareju do záhonů…
Zatímco mrkev a cibule nevzešly, ředkvičky už pravidelně sklízím. Zrovna dnes jsem si udělal jarní salát z mladých listů pampelišek a ředkviček (jen tak, s trochu posoleným jogurtem). Pampelišky chutnají i sousedovic slepicím, při pravidelných cestách až k plotu na kompost vždy utrhnu pár hustých trsů smetánky lékařské a přehodím je přes plot: slepičky už mne vyhlížejí a dají se ihned do téhle i pro ně pochoutky. To budou oranžová zdravá vajíčka!
A včera i dnes už jsem měl i první jahody! Nechávám některé nahlodané šnekům nebo hryzcům (právě tak jako ředkvičky) a případným dalším živým bytostem. Dýně hokaido už začínají zabírat to správné místo, kytky kvetou jako blázen, levandule voní jako v Chorvatsku, a třešeň je obsypaná zelenými kuličkami: to budou mít vnučky co trhat…
Právě ta neochvějná pravidelnost přírody člověku dává dar a možnost svézt se na vlně opakující se naděje. Všechno přebolí, vždycky ráno vyjde slunce (i když je někdy za mraky), každý krok (pomalé meditační chůze) může být začátkem nového života.
A jak se tak v tom už letním vedru zpocený vracím do přece jen chladnějšího domku (už jsem použil i stolní ventilátor), jak si tak umyju čelo, tváře i ruce slastně chladivou vodou, a dělám si svačinu, zaplavuje mi tělo zase jiná verze blažené spokojenosti, které se říká také štěstí. Půl lidstva hladoví, půl lidstva nemá pitnou vodu, anebo pro ni denně musí chodit desítky kilometrů. Já tu mám co jíst, pít, mám střechu nad hlavou, přes internet vím, co se kde děje a co si kdo myslí, a pravidelný dokumentární film mi v televizi ukáže, jaká že to zase docela jiná nádhera existuje jinde ve světě.
Nedávno jsem viděl německý dokument o cestě velbloudí karavany za solí, a kromě toho, že to bylo zajímavé geograficky, byl ten film vrcholnou ukázkou kvalitně profesionálně a esteticky dokonalého řemesla: záběry přímo uchvacovaly krásou. A na závěr šly titulky do tmavého spodního pásu, nad kterým žhnul žlutočervený úzký pás zapadajícího slunce, shora ohraničený tmavou oblohou. A v tom zářivém pásu šla ona karavana. Poslední velbloud odešel ze záběru právě v tu přesnou vteřinu, když skončila hudba a došly titulky.
Ještě než je vedro jedu na kole naposledy vyvenčit Zesei. Ona už podle toho, jaké si beru boty, pozná, o co půjde, a stačí pokyn a už peláší k brance a tam vyskakuje jako na péro. Otevřu branku a ona vystřelí a do kopečka peláší po trávníku směrem k hudlické skále. Prvních sto metrů musím kolo tlačit, jaký je to kopec, ale pak nasednu a dohoním ji a pak už tryskem sjíždím trochu s kopečka okolo skály a polohlasem neustále povzbuzuji irskou teriérku, která byla stvořena pro běh: je dokonalá, jak jí plandají v tom trysku uši, a jak snadno jen tak poskakuje nad zemí a letí a letí… Někdy zatočíme do husté trávy a pak kolem skály, jindy sjedeme dolů a polní cestou, která vede mezi dvěma poli už téměř zralé řepky, ze které vykukují stovky červených vlčích máků, míříme za pozdravného štěkotu všech dalších pejsků do naší ulice.
Chladivý večerní větřík pak zve k posezení na terasu. Slunce zapadne za sousedovu břízu a dům, tibetské modlitební praporky vetkávají své mírumilovné a pozitivní poselství větru a prostoru, já sedím za stolem otočený k výhledu do daleké brdské krajiny a jen tak jsem. Zahrádkář v časném létě v Hudlicích.
P. S.: Nejlepším zahrádkářem je ale samozřejmě Matka Příroda. Té to roste samo. Jako ty vlčí máky v řepce olejné…
Vlastimil Marek, pondělí 9. červen 2008
