Jakákoliv práce, vykonávaná s láskou a zaujetím (tedy zamilovaně) se stává meditací, něčím, co navíc harmonizuje mysl a tělo toho, který ji vykonává. A umění umět se zamilovat (do jakékoliv práce) se dá nacvičit.
Stesky jednoho blogera (Končím s logikou: nuda) ale i dalších jsou běžné a vlastně obvyklé. Nutnost pracovat celé dlouhé dny na to, abych bydlel a mohl ve svém autě stát ve frontě aut v pražských ulicích (a platil poplatky ze složenek, nebo bance za převody) proto, abych si ve chvílích volna zoufale užíval, je přesně ten „závod“ krys (či veverek v kole), o kterém psali jak duchovní učitelé všech věků, tak „západní“ spisovatelé minulých století. Řešením je buď vykašlat se na spotřebu (nesladit, nekouřit, nepít, neřídit a naučit se vychutnávat si docela jiné, nemateriální věci), a tedy muset vydělávat jen na ty nejnutnější složenky, nebo se do toho, co dělám, zamilovat.
Pomůžu si důmyslným a mnohovrstevným rčením, které občas používám na seminářích a které spolehlivě, i když až po několika vteřinách, rozzáří oči mnohým přítomným:
Některé osmnáctileté krásné židovky jsou tak inteligentní, že se do svých osmdesátiletých milionářských manželů den před svatbou zamilují.
Jakákoliv práce, vykonávaná s láskou a zaujetím (tedy zamilovaně) se stává meditací, něčím, co navíc harmonizuje mysl a tělo toho, který ji vykonává. A umění umět se zamilovat (do jakékoliv práce) se dá nacvičit.
Jednou jsem na stavbě krumpáčem v zimě rozkopával zmrzlý, auty ujetý povrch velké plochy mezi tehdy novostavbami paneláků na Spořilově. Nesmyslná práce, protože na jaře se tam pak měla navézt zemina a zasít trávník. Ale v tu chvíli to muselo aspoň z dálky vypadat, jako že tam ta zemina je – čekala se nějaká státní kontrola. Takže jsem dloubal do zmrzlé půdy a učil se „to“ mít rád. Krumpáč, jeho zvuky, zmrzlou zeminu. A sebe, jak kopu. Přestal jsem po chvíli vnímat čas, zimu, a v pravidelném rytmu jsem se „promeditoval“ nejen k tehdy nejvyšší výplatě, kterou jsem na stavbě kdy dostal (šéf mi za odměnu, že jsem zachránil dojem, napsal že jsem zplanýroval celý jeden svah), ale i k umění meditovat pohybem. Dnes na seminářích například učím m.j. pomalou meditační chůzi, nebo tzv. tibetský běh. A pravidelně meditujeme „prací“, když pomáháme kuchaři nebo zvelebujeme objekt či zahrádku.
Na jednom letním kurzu jógínů před pětadvaceti lety jsem totiž měl s sebou gong a vždy dopoledne jsme se zájemci chodili poslouchat hudbu stromů, potoka a gongu do nedalekého hájku. Někteří ale museli zůstat „doma“ a pomáhat kuchařům se škrábáním brambor. A reptali, že by taky chtěli hrát na gong. Tak jsem vrazil gong jednomu rejpalovi, ať si jde hrát, a oznámil, že budu se skupinou dobrovolníků posvátně škrábat brambory. Každý vzal do ruky bramboru, posvátně přiložil posvátnou škrabku, dokonalým pomalým pohybem oloupal první slupku, pootočil bramboru, souběžně vychutnával oblost a dokonalost tvaru, dotek oškrábané brambory a slupky, rozdíl vlhkosti vnímaný dlaní a prsty, oloupal další slupku, a další, pootočil bramboru horním koncem, kratšími a jinak znělými pohyby oloupal vrch a poté i spodek brambory, a pokud tam byla očka, tak přiložil, stále velmi posvátně, špičku škrabky a jedním půlkruhovým pohybem očko vyloupl, naposledy bramboru zkontroloval, natáhl ruku nad hrnec s křištálově čistou vodou a „žbluňk“, nechal tu dokonalost posvátně dopadnout.
Druhý den chtěli všichni škrábat brambory, protože ti, kteří si je takto posvátně oškrábali, měli téměř mystické zážitky, o kterých samozřejmě vyprávěli svým kolegům a kolegyním.
Jindy, o řadu let později, když jsem na toto téma opět hovořil, se přihlásil jeden mladík a rozhořčeně protestoval, že doposud mi tedy věřil, ale tohle prostě přeháním a v tom pravdu nemám. A vyprávěl, že na vojně je trestal jejich nadřízený tím, že je nutil přehazovat hromadu písku tam a zase zpátky.
A tak jsem se ho snažil nejprve slovně, ale druhý den příkladem přesvědčit, že to funguje. Přehazovali jsme hromadu písku a poslouchali zvuky lopaty, představovali si, že s každou lopatou přehazujeme miliony vesmírů (dle básničky Williama Blakea o schopnosti „v zrnku písku vesmír viděti“), a vymýšleli další a další důvody, proč by právě přehazování hromady písku mohlo být dokonalou meditací.
Něco za něco. Víc peněz za víc ohýbání hřbetu a ztrátu soukromí. Víc svobody za čas jen a jen pro sebe. Ale jakmile člověk zvládne umění zamilovat se do každé činnosti či práce, kterou dělá, pak se zamiluje i do života. Protože život, to je naše jediná skutečná práce, o kterou jde.
Je to snadné: stačí se do života zamilovat…
Vlastimil Marek, úterý 8. květen 2007
