Svět lidí vypadá přesně tak, jak si jej člověk stvořil. Člověk sám funguje tak, jak ho evolučně naprogramovala (a do nejmenších detailů vycizelovala) příroda, resp. evoluce. V tom základním. Člověk ovšem značně krátkozrace dál nepátrá po tom, co je (přitom ono slavné heslo Poznej sebe sama je tu přes dva a půl tisíce let), a čím je dnes svět (nejen médií) rychlejší, tím povrchněji mává rukou, jako by se nechumelilo. Jenže ono se chumelí. Život je, jako ostatně i ve světě kvarků a fotonů, vždy jen jakási možnost.
Zamyšlení Václava Cílka Duchovní rozměr ropy (esej o světě, který je založen na rychlosti) v Respektu 9/2007, jakkoliv svou kvalitou a hloubkou námětu přesahuje běžné podobné pokusy a přináší některé pro běžné čtenáře zcela jiné, než obvyklé názory, mně osobně nic tak nového nepřináší. O tom, že „historie naší doby je příběhem zrychlování“ píše i Cílkem citovaný T. H. Erikson (Tyranie okamžiku, Doplněk 2005).
O tom, že „současná politika se stává jízdou po dálnici“ (politik v imaginárním sedle reaguje jen na okamžitou situaci a neřeší věci, které se dějí o kus dál), nebo že „média nás zásobují neustále novými informacemi, ale jejich kvalita se snižuje, protože není čas je do detailu ověřovat a zamýšlet se nad nimi“, se všeobecně, tedy mezi těmi informovanými, také ví. Vlastní nepříjemnou zkušenost s médii („mám pocit, že jsem v rozhlase vyplnil mezeru mezi dvěma písničkami, nikoliv že jsem něco sdělil“) máme téměř všichni.
Cílkovy fejetony a články ovšem čtu vždy velmi rád, protože je jeden z mála, kdo umí mezi řádky utrousit (ve svém článku nebo v rozhovoru) skutečnou perlu. A právě jedno jeho tvrzení z výše zmíněného eseje mne inspirovalo k následnému zamyšlení: „Zvyšování rychlosti všeho kolem nás mají na svědomí média. Co když však na počátku byla zkušenost těla rychle se pohybujícího v letadle či automobilu?“
Tváříme se, že máme své tělo a svůj svět pod kontrolou, přitom nám uniká, že se nerozhodujeme my, ale náš mozek. Navíc doba, kultura, rodina či škola do nás vtloukla programy, kterých se ne a ne zbavit, v tom lepším, anebo kterých si nejsme vědomi, v tom horším případě. Proto nám také nedochází, že máme na víc.
Naznačuji, že máme v hlavách Rolls Royce, ale používáme je, protože nás tak naučili, jen jako Trabanty. A tak jako vztahy mezi ženami a muži, způsob výběru partnera, rozmnožovací pud a další, jsou to právě ony evolučně nejstarší tělesné procesy, které dnes musí fungovat v době a mezi jevy a věcmi, se kterými evoluce nemohla počítat.
Vzpomínáte na euforický pocit na houpačce, skluzavce, horské dráze nebo tobogánu? Už jste viděli i starší důstojně vyhlížející ženu, která, když je nucena se (třeba na křižovatce nebo při náhlém lijáku) rozeběhnout – že by se nesmála? Člověk a jeho vestibulární aparát je evolučně uzpůsoben pro rychlosti člověkem dosažitelné – tedy maximálně nějakých 36 km/hod. A to je pln endorfinů. Co pak když najednou jede na saních, nebo na koni, nebo na kole nebo na silném motocyklu či v rychlém automobilu – to pak euforie vybuchuje (zvláště dívky spolujezdkyně nikdy neodolají).
Jak měla příroda (evoluce) zajistit, abychom jedli? Při každém soustu tělo a mozek produkují spoustu endorfinů, přirozených opiátů. Jak měla zařídit, abychom se rozmnožovali? Každé zamilování, každé milování je přímo endorfinovou sprchou. Jak měla zařídit, aby mláďata všech savců zvládala umění přežít nebo utéci predátorům či lovit? Naučila je, díky endorfinům (tedy pocitům rozkoše a slasti při oné činnosti), hrát si a tím i běhat.
Pak ovšem člověk díky sociální a kulturní revoluci zvětšil a zkvalitnil svůj mozek a vymyslel prodloužení rukou (luk nebo puška) a očí (dalekohled a mikroskop) a nohou (kolo, vlak a automobil, respektive kosmická raketa), a užívá si být opojen rychlostí až k extázi jak to jen jde.
Je to jako s atomovou energií, filmem a televizí nebo symfonickým orchestrem: ani na stále se zvyšující rychlost (automobilů či médií) nejsme evolučně připraveni. Nevíme, co s ní. Přesto s ní, a jak rádi, zacházíme.
I v tomto aspektu lidské činnosti ovšem zároveň platí, že zatímco staří musí (a měli by) varovat, a mělo by být v zájmu každé další generace přinejmenším si varování „rad starších“ vyslechnout, ti mladší se s tím stejně nějak vyrovnají. Evoluce totiž i dnes stále funguje – současné děti mají už jiné (přizpůsobenější a na rychlost připravenější) mozky.
Naznačuji, že (s dobrými brzdami a znalostí dorpavních předpisů) bych se zvyšování rychlosti (všeho kolem nás) nebál.
To horší to je a bude se stále poškozenějšími mozky („díky“ znečištění životního prostředí a nevědomému, ale o to systematičtějšímu šlechtění agresivních jedinců), a také s nezvládnutými emocemi každé další generace (dokud s tím naše děti něco neudělají, protože my jsme zatím ani nezjistili, že jsme v pasti, natož abychom začali uvažovat, jak z ní)…
Vlastimil Marek, pátek 2. březen 2007
