To je titulek článku Radka Johna (Reflex 26/09), který poněkud nabourává utkvělé a konzervativní představy městských a ministerských úředníků, a také běžného vzorku populace, komentující shluk bezdomovců nebo razii proti squaterům z jedoucí tramvaje. I v tomto ohledu je skutečná podstata „problému“, jako i směr jeho řešení, někde docela jinde.
Zatímco běžné komentáře běžných komentátorů (i těch televizních) se rozhořčují, že v době záplav, kdy desítky rodin přišly o své domovy, ministr Kocáb nabízí squaterům místo domu Milada, kde celé roky žili, že jim pomůže sehnat náhradní „dům“, a ironizují situaci jak pohledu řadového občana, tak ministra či dokonce squatera (jenž se přece nesníží k tomu,aby jednal s úředníkem, natož tak vysoko postaveným), jádro pudla je někde jinde.
Většina komentářů se vinula ve smyslu výroku „Vylez na střechu, dostaneš kvartýr“. Typický je např. ironický komentář na Neviditelném psu:. „Bohužel, ministr Kocáb svým postupem poskytl všem ostatním českým bezdomovcům návod, jak se bezplatně a bezpracně domoci ubytování. Stačí si vyhlédnout objekt, jehož majitel je dlouhodobě na cestách, nabourat se do něj, pomalovat ho barvičkami a vymyslet nějaké heslo (nabízí se „volnost, rovnost, bratrství“). Když se vlastník domu vrátí, bezdomovec vyleze na střechu a bude tam tak dlouho, dokud mu pan ministr nesežene nové bydlo. Bezdomovcům v České republice se otvírají zářné zítřky a bezstarostná budoucnost.“
Podobně, i když přece jen se snahou o alternativní názor, píší i další (viz linky níže).
Jenže se, hurá, tamtéž objevil i jiný, rozumnější názor. Známý sexuolog Radim Uzel napsal: „Squatting jako alternativní životní styl má k bezdomovectví daleko. Jeho vyznavači jsou hrdi na to, že nemusí platit elektřinu (žádnou neužívají), vodu (potřebují jí málo a tu si donesou) a nájem (bydlí v objektu, který v katastru nemovitostí prakticky neexistuje). Jejich hudební a kulturní vyjádření pochopitelně nese neklamné stopy této kýžené nezávislosti. Ta hudba se mi sice nelíbí, ale ani oni nepatří k pravidelným návštěvníkům Státní opery a Pražského jara. Jediný narkoman byl z Milady dávno vyhnán, marihuany se nevykouřilo více než na sousedních vysokoškolských kolejích. Škoda, kterou způsobili jejich psi, byla zaplacena a psi odstraněni, noční klid domluven právě se sousedními vysokoškoláky a časově dodržován. Nebyla to jistě žádná idyla, ale squatteři se celých dvanáct let o tento právně neexistující objekt starali a je především jejich zásluhou, že se neocitl v rozvalinách stejně jako mnohé takzvaně špatně privatizované objekty v celé České republice. Záchranu vily ocenil nedávno i ministr Kocáb na více než 10 miliónů Kč.“
Squater je v jistém smyslu bezdomovec, který si ovšem aktivně hledá a nalézá alternativní možnosti života a bydlení. Stát či jiný „vlastník“ nechává sem tam nějaký dům rozpadat (ať už z důvodu budoucího zisku nebo prosté neschopnosti), a podnikavá squaterská mládež jedná. Případ kodaňské Christianie je snad každému známý.
V USA se, jak se píše v Reflexu, odhaduje počet bezdomovců na tři a půl milionu. „Ukazuje se, že tito lidé jsou častěji nemocní a daleko více trpí komplikacemi, které tato onemocnění doprovázejí. Většinou pak využívají středisek první pomoci, placené státem. Na počátku 90. let si toho všiml newyorský psychiatr Sam Tsemberis. Vymyslel a začal realizovat projekt Bydlení především. Pozdější výzkumy jednoznačně prokázaly, že lidé, kteří mají kde bydlet, jsou také zdravější a tím pádem šetří peníze daňových poplatníků. Dva následné terénní výzkumy předpoklady potvrdily: ubytovávat bezdomovce je pro stát levnější, než je nechat na ulici. Jsou zdravější a spotřebují méně peněz z veřejných prostředků.“
I v případě squaterů je to přece nabíledni: jsou-li „doma“, v prostředí, kde mohou žít jak chtějí oni, přinejmenším nebrouzdají po ulicích a nevymýšlejí pitomosti. Kdo si hraje, nezlobí, ví přece každý rodič.
To společnost by měla být popoháněna k zodpovědnosti za to, že se nedokáže postarat o své bezdomovce a squatery (ale i Romy a nechtěné či příliš aktivní děti atd.). Squateři jsou v jistém slova smyslu aktivní bezdomovci a nepříjemně neposlušná výčitka systému. I oni zaslouží respekt.
Pokud totiž tahle konzumní společnost všechno zkonzumuje, možná se ukáže, že právě squateři byli „pionýři“ (první průzkumníci) a budeme se k nim chodit učit, jak přežít.