a nebo nesuď ptáka podle peří, znějí dvě snad stále ještě všeobecně známá rčení, která metaforicky vyjadřují, co chci naznačit. Řada kulturních nedorozumění pramení právě z povrchních úsudků, odpovídajících tomu, co kdo zvládl doma, co ale vůbec nerezonuje s tím, co měl na mysli ten který cizinec (a naopak). Zvláště pokud to byl Japonec. Japonci totiž všeobecně berou vše velmi vážně (což je vlastnost, která jim v jiných oblastech přinesla tolik úspěchů), a nedokáží rozpoznat jinou než tu svoji ironii.
Když totiž řeknete Japonci ať vám vleze na záda, a myslíte to samozřejmě obrazně, on začne uvažovat, jak (vám skutečně vlézt na záda). Vyprávět české vtipy Japoncům je předem ztracené úsilí. A pokoušet se jim poté vysvětlit, proč se ostatní smějí, ještě beznadějnější. A nejde jen o vtipy. Japonský přítel Kota, který se před třiceti lety usadil v Londýně (a později se oženil s Angličankou, vystudoval práva, hraje deset let na flétnu, a předtím hrál dvacet let na basovou kytaru a jamoval s černými hudebníky v těch pro bílé nejnebezpečnějších čtvrtích Londýna, a dnes pracuje jako terapeut v nemocnici), se mne jednoho rána zeptal, proč dělám zen, když symbolizuje to, na co chtějí Japonci zapomenout – samurajství.
Bylo to u snídaně a mně málem zaskočilo. On navíc spěchal do práce, a tak se mu to pokusím vysvětlit později v e-mailech. V tom krátkém rozhovoru se ale ukázalo, že ta pravá otázka zní poněkud jinak: Jak to, že tolik lidí, kteří roky cvičí jógu a dělají zen, se stále rozčiluje a nevypadá to, že zvládli život… Stačil jsem odpovědět protiotázkou: Jak by ti lidé vypadali, kdyby necvičili celé roky jógu?
Připomnělo mi to ale jinou situaci právě z doby před třiceti lety. Tehdy jsem připravoval svou cestu do Japonska, a kdykoliv jsem spatřil v ulicích Prahy, a zvláště na Karlově mostě, nějakého Japonce, snažil jsem se přitočit, naslechnout řeč, a případně se seznámit. Potkat osamělého Japonce byl malý zázrak (moc jich po Praze nechodilo, a když tak ve skupině), a tak jsem zajásal, když jsem jednou „ulovil“ jednoho samotáře, fotografa. Seznámili jsme se (mluvil docela dobře anglicky), a já ho druhý den dostal zdarma na Jazzové dny do Lucerny (a umožnil udělat interview s Jardou Hutkou, který se právě chystal emigrovat). O rok později to byl právě Eidži, u kterého jsem na začátku a konci svého dvouměsíčního pobytu v Japonsku bydlel a jedl.
Vysvětlil jsem mu tehdy velmi podrobně systém vydávání pasů a víz (včetně socialistického vynálezu, výstupního víza, které se jmenovalo výjezdní doložka) a souhlasu zaměstnavatele a „devizového příslibu“ – člověk se tehdy k západním valutám nedostal jinak než u vexkláků, a banka vydávala maximálně 50 dolarů na sobu, bez ohledu, na jak dlouho člověk hodlal vycestovat. Eidži si vše podrobně zapsal, že o tom napíše článek. Když o dva roky později přijel opět do Prahy (kterou si zamiloval a jezdí sem každé dva tři roky dodnes), ptal jsem se ho, jak ten jeho článek o potížích českých občanů s cestováním dopadl. Přiznal, že mu to nevzali, protože mu nikdo nevěřil.
Přežít s 50 dolary dva měsíce v Tokiu je jistě úctyhodný výkon (sem tam se mi podařilo něco „vydělat“ tím, že jsem někomu změřil zóny v bytě, sem tam mi někdo koupil svačinu při stopování a odpočinku v nějaké té restauraci u benzínové pumpy, sem tam mi něco dal nějaký ten Čech, který tam tehdy studoval nebo pracoval atd.) a tak jsem byl na konci pobytu velmi vděčen za možnost bydlet a snídat u Eidžiho. A předposlední den to přišlo: přes to všechno, co věděl o systému doložek a příslibu, a právě proto, že jsme se tak dobře znali (jinak by se Japonec neodvážil se takto zeptat), mi položil zásadní otázku, svědčící o zásadním nepochopení situace: „Když jsi jel na tak dlouho do Japonska, proč sis sebou nevzal víc dolarů?“
Proto jsem o třicet let později chápal důvody otázky, proč dělám zen, když je odvozen od samurajství. Nejsem si jist, jestli se mi podařilo Kotovi vše vysvětlit, ale pokusil jsem se mu naznačit, v čem tkví (nejen) jeho zásadní nedorozumění. Především, zen (a buddhismus) není (ač to v některých krajích tak vypadá) náboženství. A plést si metody a cíl (či příčinu a následek) je vždy špatné a matoucí.
Nejsem zenový buddhista, ale Čech, který užívá zenových a buddhistických metod, aby byl lepším člověkem (aby mohl pomáhat lidem). A metody práce s koncentrací, dechem, pozitivním úmyslem a dalšími (staletími, ale i současnou neurovědou ověřenými) psychologickými fígly, jak zvládnout emoce a být šťastný a zdravý, nemají co dělat s jakoukoliv ideologií (za kterou zen považují nepoučení Japonci, kteří se stydí jak za dobu samurajství, tak za prohranou válku).
Dále: usuzovat na morální zásady té které doby v minulosti jen podle několika filmů nebo oficiální propagandy té které doby je vždy velmi ošidné a podobá se to brainwashingu. Tak jako jsme my byli zmanipulováni propagandou socialismu (a dodnes mám sešit plný výstřižků z Rudého Práva, ve kterých byly barvitě popisováni vykořisťovaní hladoví Japonci, natlačení do vlaků a žijící v tak špinavém vzduchu, že musí všichni nosit roušky na ústech – přičemž až tam jsem se dověděl, že Japonci nosí roušky jen když mají rýmu a kašlou a nechtějí nakazit ostatní), tak i oni byli zmanipulováni jak v předchozí době císařství, tak později.
Navíc pokoušet se aplikovat japonské zásady soužití na české či jiné poměry a naopak je naprostý omyl vždy končící fiaskem. Celé roky jsem na ilegálních soukromých přednáškách, na kterých jsem pouštěl diapozitivy a vyprávěl o tamních zvycích a realitě, vysvětloval zásadní omyly Čechů, kteří měli jen ideologicky zabarvené informace o Japonsku a těm mým, očitým, odmítali věřit (přestože to viděli barevné na bílém na plátně).
V dobách sbližování politiky Ruska a USA poradil jeden vysoký úředník americké administrativy ruským a dalším novinářům, kteří kritizovali politiku USA: „Nesuďte nás podle toho, co říkáme, ale až později, podle toho, co jsme udělali.“
Nikdy mne ani nenapadlo soudit Eidžiho podle toho, že nepochopil systém devizových příslibů socialistického Československa. Nikdy by mne ani nenapadlo soudit Kotu, zvláště poté, kdy se mnou celé odpoledne jel autobusem přes celý Londýn, aby mi ukázal svá oblíbená místa (cestičku podél Temže mezi dvěma starými mosty, a později uličku s obchody s použitými a tedy levnými CD, a japonský obchod, kde se dají koupit pravé a nefalšované miso a tofu a řasy), podle jedné otázky. Naopak, považuji za čest, že mi ji vůbec položil.
Druhý den mi pak Kota položil tu správnou závěrečnou otázku: „Kdybys vyrostl v kapitalismu, taky bys jel do Japonska (myšleno studovat zen, pozn. aut.)?“ „Ano,“ odpověděl jsem, a on (snad) konečně pochopil.
Jak Eidži, tak Kota jsou usilovní, nádherní a stateční lidé, kteří dokázali žít celé roky v cizině a vykonali na poli odstraňování kulturních bariér mezi tak odlišnými společnostmi velmi mnoho. Právě tak bychom měli vnímat i těch mnoho set tisíc Japonců, kteří žijí a pracují v Londýně. To je na nich důležité, ne to, že (sem tam) nepochopí náš vtip.
