Na cestování je nejzajímavější ona neustálá konfrontace s tím, co je jinde jinak. A nemám na mysli jen ty exotické kraje destinace nebo zásadní fakt, že se v Anglii jezdí vlevo (a o Japonsku, kde je všechno jinak, napíši někdy jindy). Tak jako v politice české i anglické už neplatí, že levice je levicí a pravice konzervativní, tak i pravidlo i chodit vlevo se pomalu mění: v metru a hlavně v chodbách spojujících jednotlivé linky jsou často vidět nápisy Choďte vpravo (Keep right), nebo Stůjte vpravo (Stand on the right), a tak například na schodištích, kterými se z metra (tube, underground) vychází, panuje docela zmatek.
Když se mne Frank zeptal, jak se mi líbil trh v Ringwoodu (jedna širší ulice a malinké kruhové náměstíčko bylo zaplněno stánky s obvyklým trhovým zbožím), musel jsem po pravdě odpovědět, že jsem byl překvapen tím, že se trh na malém anglickém městě od trhů malých českých měst ani tak nelišil druhy zboží (jeden řezník, jeden prodavač ryb a jinak obvyklá směs bot, záclon, koberečků, hodinek, šroubováků a vrtaček, vše ve stylu no nekupte to), jako tím, že mezi prodavači nebyl ani jeden Vietnamec! A vysvětloval jsem, že se takovým tržištím (tržnicím) u nás říká „vietnamplatz“.
A mimochodem, mozek člověka, který je v cizím městě státu, jehož řeč nezná, musí na hledání významů a vztahů vynaložit mnohem více energie, a proto jsou tam turisté daleko dříve a více unavení.
Na rozdíl od všeobecného zamračeného mlčení v Praze jsem v malém Ringwoodu ocenil i všeobecnou zdvořilostní konverzaci na zastávkách a přímo v autobusech. Zvláště při vystupování nikdo neopomněl pozdravit známé a prohodit několik pozitivních vět o počasí. A při zpáteční cestě busem do Londýna (opět na vlně, přijeli jsme místním a já rovnou nastoupil do dálkového) jsem opět vychutnal tu elegantní možnost (jenž šetří čas, lidi i peníze a papír) dát řidiči jen doma vytisknuté potvrzení z internetu o zakoupení jízdenky. Eva říkala, že podobně si člověk může předem po telefonu koupit lístek do kina (a „popovídá si“ navíc se strojem, tedy počítačem, který si opakováním toho, co bylo řečeno, ověřuje, zda slyšel objednávku správně).
Zatímco u nás shlížejí na dychtivé puberťáky a různé úchyly odhalené a často i rozcapené děvy z časopisů veřejně vystavených na novinových stáncích, v Londýně shánějí tyhle profesionálky klienty (zcela jistě ilegálně) pomocí fotek s výrazně velkými telefonními čísly v telefonních budkách.
Rozdíl, týkající se toho, co je kde považováno za exotiku a předmět nenaplňované touhy, jsem si vychutnal před lety v cestovní kanceláři v San Franciscu. Kupoval jsem tam letenky na Havaj a co nevidím na plakátě za prodávající slečnou? Plakát Hradčan, vyfocený z Karlova mostu. Hm. Zatímco v našich cestovkách visívají plakáty mostu Golden Gate nebo palem na Havaji, tamní úřednice sní o Praze. Když jsem té slečně naznačil, že jsem z Prahy, obdivně a dlouze vydechla a pronesla: „Tam bych se tak ráda jednou podívala…“
Frank mi promítl film o nepálském mladém muži, který toužil dostat se do „Ameriky“, ale ujel mu autobus, a tak chtěl pokračovat do nejbližšího města stopem a pěšky. Přidali se další, buddhistický mnich vyprávěl mystický příběh na pokračování, a zatímco onen mladý muž putoval „do země svých snů“, diváci na celém světě asi obdivně pozorovali nádhernou krajinu plnou nádherných zalesněných kopců a vysokých hor a serpentin a hlubokých údolí… a jistě si v duchu mysleli „tam bych se chtěl(a) jednou podívat…“ Inu, i naše tajná přání bývají rozdílná, a málokomu dochází, že „všude chleba dvou kůrkách“.
Páteční shluky pijáků piva před hospodami jsou až asi typické, a obvykle se dnes vysvětlují zákazem kouřit uvnitř, ale já je viděl již před lety, kdy zákaz ještě neplatil. Je to britský a americký fenomén a celkem dobrý způsob shromaždování (a kšeft pro majitele hospod, pardon, pubů a restaurací).
Nejvíc mne ale pobavila (a úsměvně zarazila) ringwoodská dopravní značka v prostoru pasáže spojující několik obchodů a kavárniček. Cyclist please dismount, tedy sesedni z kola, žádala. Jenže mount je původně hora (Mount Everest), takže přesnější překlad by nám zněl Cyklisto slez z hory, míněno ze sedla. Později jsem ji, ve větším, spatřil i na Hammersmith bridge.
Co „rozdílného“ bych tedy okamžitě importoval do Čech? Onu výše zmíněnou zdvořilost, plynulost velmi husté dopravy, akrobatickou jistotu, s jakou se řidiči dvoupatrových autobusů dokáží otočit i v zatáčkách velmi úzkých uliček, a hlavně jejich trpělivost (především v sobotu a neděli, kdy se turisté chovají vskutku jako ovce), multi kulti toleranci, pečené (velké, vším možným nadívané) brambory, a když už pomfrity (chips), tak britsky pořádné (mají ve formě „fish and chips“dvojnásobný průměr než ty z MacDonaldů), i možnost kdekoliv si sednout či lehnout na trávník v parcích. A i v dobách českých poboček velkých supermarketů až neuvěřitelně obrovský výběr zdravých a bio potravin v obchodech Waitrose.
