Věděli to a vědí všichni umírající (ale to už bývá pozdě), všichni moudří všech věků (těm ale, bohu a nám všem žel, stále víc lidí programově nenaslouchá), i někteří (rozumní a pozitivní) současní psychologové a sociologové: „Jediná věc, na níž v životě záleží, jsou vztahy k ostatním lidem“.
Citoval jsem amerického psychiatra (dříve psychoanalytika) Georgie E. Vaillanta (jehož v Reflexu 25/09 citoval přírodovědec Radek John), který navázal na časosběrnou Grantovu studii tří set mužů, kteří začali studovat na Harvardu na konci 40. let minulého století. Po sedmdesáti dvou letech sledování osudů těchto mužů (pozitivní) psychologové tvrdí, že našli zdroje lidského štěstí (viz výše citovaná věta).
A vědí také, že zažijeme-li nějaký životní otřes nebo prohru, pomáhají nám naše obranné mechanismy (podobně jako srážlivost krve nás chrání před vykrvácením). Podle závažnosti je psychologové rozdělují na čtyři úrovně. Cituji z článku:
Nejhorší je první úroveň, tedy popření vnější reality (paranoia, halucinace, megalomanie).
Druhá úroveň jsou nedospělé obrany: fantazírování, promítání vlastních negativních stránek do jiných lidí, hypochondrie.
Třetí úroveň patří neurotickým obranám, např. intelektualizace (soustředění na formální stránku věcí, abychom se vyhnuli nepříjemným emocím) nebo přesunutí (místo krásné ženy, jenž ho nechce, si muž vezme její ošklivější kamarádku).
Nejvyspělejší jsou mechanismy čtvrté úrovně, do kterých se zahrnuje humor nebo altruismus.
Kazisvěti i někteří politici se zdají patřit do druhé, dětinské úrovně, a někteří by navíc mohli připomínat chlapečky na pískovištích, kteří zásadně nestaví, ale jen boří bábovičky ostatním. Jakkoli vzdělaní, emočně zůstali na tehdejší úrovni „řešení životních otřesů a proher“. Svým způsobem za to nemohou (traumatické porody, nedomazlenost aj.), a donedávna ani neměli informace, že to lze změnit.
Protože jaké asi vztahy mohou mít špatní politici (ale i agenti tajných služeb a tunelářští bankéři a pojišťováci, exekutoři a úplatní policisté a úředníci), kteří jen „hrají“ přátelství, zatímco niterně kují pikle, anebo na cokoliv, co neznají, rovnou útočí? Co to dlouhodobě udělá s jejich mozky? Jako drogově závislí, potřebují pak stále větší dávky (nějaké náhražky svého) „štěstí“.
A copak asi následně udělá stále intenzivnější pocit bezmoci cokoli pozitivně ovlivnit s těmi, kteří dopředu vidí nebezpečí, nabízejí řešení, ale jsou oslyšeni… a nakonec s celými populacemi?
Čím déle člověk vystavuje sám sebe vlivům některé z úrovní obranných mechanismů, tím pracněji a náročněji se jich bude zbavovat. A jak naznačuje první úroveň, někdy je již pozdě chtít něco změnit, protože to nejde.
Přitom na každé z prvních třech úrovní je možno použít metodu z té čtvrté: humor a altruismus. Začnu-li to, co mne spolehlivě vzteká, vnímat jako příležitost k poučení a zasmání (a problém se změní na radost či výzvu), a vytrvám-li nějakou dobu, mozek se postupně v příslušné trénované části (dendriticky) přestaví, a vše, co zažiji, pojede v mysli automaticky ne po imaginární koleji „problém“, ale po koleji „radost“.
Protože způsob, jak se trápíme navzájem, protože si prostě jen nerozumíme, a neumíme nejen navázat, ale ani udržet upřímný a tolerantní vztah, je nesnesitelně zbytečný. Protože tak jako čistý vzduch, čistá voda, tak především čisté vztahy budou za chvíli chybět všem, i těm nejbohatším.
