Ne, nechci parafrázovat ten socialistický vtip, jak paní Kabrhelová (pro mladší: dlouholetá předsedkyně svazu žen) v tehdejším socialistickém parlamentu přesvědčovala pány komunisty, že není pravda, že ženy mají nižší inteligentní kvo, kvo kvocient. Protože budou opět volby, pokusím se znovu naznačit, jak je a bylo by důležité mít přece jen více odpovídající zastoupení žen v politice.
Už nejméně třikrát jsem na internetu naznačoval, jak je důležité volit, respektive zaškrtávat v seznamech té které strany ženy (a když tak mladé a zelené), nikdy jsem (kromě obvyklých anonymů) nezaznamenal nějakou relevantní námitku proč ne, a přesto je žen v politice stále méně a teď, soudě dle seznamů jednotlivých stran (ve kterých ženy jsou, ale až na nevolitelných místech) jich bude ještě míň: téměř žádná.
I žurnalisté (sedím na článkem Ondřeje Kundry Za vším hledej muže v Respektu 32/09) si toho všimli: budeme mít ve sněmovně nejméně žen v celé EU. A tak zkouší reagovat vláda. Jak to dopadne když o tom budou opět rozhodovat jen muži? Vždy si nějaký důvod, proč odmítnout tu kterou ženu, nebo dokonce princip, který pomohl upravit situaci v mnoha zemích Evropy, tedy povinné kvóty počtu žen, najdou. Samozřejmě jde o moc a peníze: kdyby v našem parlamentu seděl podobný počet žen jako v některých jiných evropských demokraciích, znamenalo by to konec kariéry až pro šedesát pět poslanců.
„Ve všech zemích Evropy, kde je třicet a více procent žen ve vysoké politice, otevřely brány do tohoto teritoria právě kvóty povinného podílu žen na kandidátkách,“ píše Kundra. Ani on si nemohl nepovšimnout důsledku tristně mužského (i když se najdou i poslankyně, které myslí a jednají mužsky) pohledu na věc: „Například ve Švédsku je v parlamentu i ve vládě zhruba polovina žen, a tak se tato země v řadě modernizačních kritérií umísťuje na prvních místech na světě (od počtu vědeckých patentů přes znalost cizích jazyků a schopnost získat dobře placenou práci v mezinárodní soutěži až po konkurenceschopnost společnosti).“
Kde byly ještě před dvaceti roky i Irsko, Finsko, Dánsko, Norsko, a jak se změnila politika v Německu od doby, kdy tam „vládne“ Angela Merkelová? Psal jsem už před lety o tom, že zatímco muži vždy jen soupeří a nevidí dál než čtyři roky svého volebního období (důsledky jsou vidět všude kolem),“ ženy umí dosáhnout dohod, v nichž je co nejméně poškozených a poražených“, jak říká socioložka Lawsonová. Podle jiných sociologů spočívá úspěch států, ve kterých je více žen v politice v tom, jak se díky nim řeší výzvy, před nimiž tyto státy stojí.
Pamatujete na mužskou reakci, když se naší vládě začalo dařit ve vedení EU? Jiní muži žárlivě vládu shodili.
„Vláda prý chce navrhnout, aby v každé trojici kandidátek byla jedna žena. To by mohlo znamenat, že podle výsledků voleb z roku 2006 by místo jednatřiceti mandátů jich ženy získaly šedesát pět,“ píše se v citovaném článku. Tipněte si: je náhoda, že se vládní návrh rozhodně do voleb nestihne a případně jej bude řešit až parlament následný, v kterém bude mužů ještě větší většina než dnes? A jak to s návrhem asi dopadne?
Jak z louže ven? Kapři si rybník nevypustí. A tak vám, ženy, nezbývá, než se prostě sjednotit (tak jako to udělaly ženy ve výše zmíněných zemích) a vymoci si kvóty silou (klidně i demonstracemi: už vidím ty desítky tisíc žen, jak před parlamentem a sídly dvou největších politických stran skandují, protože jinak se pozornosti nedočkají, Kvo Kvo Kvóty!).
http://blog.baraka.cz/2009/01/homo-sapiens-emocionalis-stupidus-politicus/
http://blog.baraka.cz/2009/01/kdo-s-cim-zachazi-podruhe/
