České ženy jsou stále emancipovanější, ale některé z nich již přišly na to, že méně by bylo více. Ukázalo se totiž, že ani ty nejemancipovanější z nich nejsou o to víc šťastné. „Měly bychom se na emancipaci vykašlat a nechat chlapy, ať nás zase živí. Přiznejme se, že jim se to líbí a nám taky,“ prohlásila nedávno jedna taková. Roky píšu o tom, že snaha žen dosáhnout „rovnosti“ mužsky, je kontraproduktivní jak pro ně, tak pro celou společnost. A (materiální, citová a partnerská) neukojitelnost některých vede, a možná i dovede, jejich muže k jednoduchému řešení: utéct. Podruhé budu citovat z knihy, která mne nadchla, a která by nepředpojatým ženám mohla pomoci pochopit, že nic z toho, co se jim na nás mužích nelíbí, neděláme schválně, a že hollywoodské iluze o milionářích, jejichž koníčkem je vyhledávat osamělé snící ženy a domácí práce, jsou individuálně, ale i celospolečensky škodlivé.
„Prožíváme jednu z největších sociálních revolucí, které tu kdy byly: likvidaci rodiny, jak jsme ji dosud znali,“ píše ve své knize o mužích Dieter Schwanitz, a prorocky nabádá: „Bude nutné, tak jak na začátku civilizace, najít další motivaci k tomu, aby muži dál hráli roli otců.“ Když tak vidím, co se v poslední dekádě děje s množstvím českých žen, a jak nedbají varovných signálů a mužsky tvrdě vyžadují svou emancipaci, jsem rád, že mám další pádné argumenty. Psal jsem také v řadě svých zamyšlení i o tom, že současné emancipační trendy, ilustrované odchody žen od svých milujících manželů a dokonce dětí, jsou krátkozraké a nebezpečné. „Nebudou-li nalezeny nové prémie za otcovství, prásknou otcové do bot. Platí to tím víc, čím více je znehodnocováno to nejdůležitější uspokojení, které dosud svazek muže a ženy činilo výhodným: trvalá sexuální připravenost ženy,“ varuje i Schwanitz (trvale naježeným připomínám, že ta, která svého muže miluje, je vždy připravena, zatímco naježená „vnímá“ jen rozdílnosti a proto je naježená a k milování nepřipravená).
Značnou část své knihy věnuje neschopnosti mužů a žen spolu komunikovat. „Ženy komunikují symetricky a muži asymetricky. Ona miluje dialog, on sólová vystoupení (v konkurenčním boji v politické aréně zaujímá monolog první místo),“ pregnantně formuluje základní charakteristiky mužů i žen: „Mnohé ženy po dlouholetém studiu mužů tvrdí, že muži neumí komunikovat. Ve skutečnosti je jim jen zatěžko komunikovat přiměřeně v rámci neformálních vztahů všedního dne a v rodině. Místo aby naslouchali, mají tendenci poučovat. Místo aby si povídali, přednášejí proslovy. Žena, která má tendenci konverzovat, brzy pochopí, že si nejlépe popovídá s kamarádkou (což ji uvolní, ale neřeší problém). Má pocit, že když s mužem mluví, je vypnutý. A protože přemýšlí v pojmech ženského jazyka, musí se nutně domnívat, že už o ni ztratil zájem, že je mu lhostejná“, tvrdí Schwanitz, a naznačuje tragikomičnost tohoto základního ženského omylu:
„Co žena ale neví, je skutečnost, že muž nevnímá ani své vlastní pocity, že se spíše vyhýbá tomu, aby o nich vůbec mluvil, a že komunikace s ženou pro něho představuje výjimku.“
Přitom pokud by si žena uvědomila rozdílnost mužského vnímání, určitě by přišla i na řešení jinak neřešitelného problému komunikace s mužem: „Všechny její snahy ho poučit jsou zbytečné. Vždyť ho tím vyzývá k boji! A už jsou oba ve smyčce, a žena má jedinou možnost: udělat něco jiného. Může mu např. zakázat být přívětivý, zdvořilý a vstřícný. a on bude chtít okamžitě tento zákaz porušit, a žena ho bude mít tam, kde chce.“
Celé roky některé tvrdohlavé hledačky sebe sama nabádám: Zkuste „prohrát“ jednotlivou bitvu a vyhrajete válku (jinými slovy: zkoušejte se stát ženami ženskými metodami). A cituji Yoko Ono, která prohlásila, že na Hitlera by jí stačily tři dny. Protože když to umí, může žena „kultivovat“ svého muže snadněji, než si myslí (už jsem to někde zmínil: oficiální údaj psychologů zní, že „transformovatelných“ je, při správných postupech, 85% mužů).
„Když žena do muže šťourá, napomíná ho, cítí muž, že se s ním jedná jako s dítětem. Místo toho, aby se vlastní matka stala jeho ženou, mění se jeho žena v jeho matku a poučuje ho. To ohrožuje jeho křehkou identitu. Proto je alergický na každý výchovný pokus,“ radí Schwanitz.
Psal jsem také mnohokrát o tom, že muž (se svým tunelovým viděním) to máslo v otevřené lednici (a smetí pod gaučem nebo vlas na sukni partnerky) prostě nevidí. Vyčítat mu to je zbytečné a marné. Také Schwanitz naznačuje skutečnou příčinu jednoho z nejčastějších důvodů vzájemných sporů: „Proč je tak těžké přimět partnera ke spolupráci na domácích pracích? Na ty jsou expertky ženy a ty jsou vždy šéfky. Ony dávají pokyny, ony kontrolují. Muž vždy stojí jak zpráskaný pes. Žena by se tedy, chce-li, aby jí muž pomáhal, měla vyvarovat velitelského tóny své tchyně. Navíc by měla respektovat, že muži mají jiný pracovní styl. Opovrhují každou sisyfovskou prací, jenž je ale podstatou všech domácích činností: stále se cyklicky opakují. Muž ale chce být hrdinou.“
Muži to mají těžší, dámy, ne že ne… a jsem si jist, že právě tahle a jiná podobná četba by nám všem, mužům i ženám, mohla pomoci pokusit se vzájemně si rozumět (záměrně jsem nepoužil slovo pochopit, protože opravdu, ale opravdu není v možnostech mužského mozku pochopit ten ženský).
