Jezdím si pro (do schránky nedoručitelnou) poštu do Horních Měcholup. Asi tak 15 minut nádherné projížďky na kole. Je to chvílemi cestou necestou, ale vždy jsem si okamžitě bděle vědom jak provozu a nutnosti jet opatrně, tak nádhery kolem. Jezdím tam hned po ránu, aby byla pošta bez front, a nikdo na cestičkách. A z cesty navíc a projížďky se tak stává oslava života, přírody, zázraku stvoření a dokonalého těla.
Nejprve po chodníku podél výpadovky na Kutnou horu v Dolních Měcholupech, ale brzy zahnu pečlivě vydlážděnými uličkami až do lesíka, který odděluje osídlenou část a železniční trať na Benešov a Tábor.
Vychutnávám si stín a osvěžující chlad v lesíku, a dokonce občas vyruším nějakého toho ušáka zajíce, nebo čilou veverku s oříškem v tlamičce (v takových případech s sebou ale fotoaparát nemám a pochybuji, že bych ho stačil vytáhnout a zaostřit).
Serpentýnkami v lese (jako po jeleních stezkách) se pak dostanu na cíp nepokosené louky (je tam vždy nádherná rosa na stéblech trávy i v pavučinách a já balancuji tak, abych si neorosil nohy).
Pak už se dostanu na polní cestu vedoucí podél trati na Benešov a Tábor, až na most, po kterém se na „horní“ sídliště dostávají i všechny autobusy. Po úseku trochu do kopečka (na stejném místě prošlapané cestičky trávníkem obvykle pod stromkem zastavím a napiji se z lahve, zasunuté do držáku na kole) sjedu po sídlištních cestičkách a prokličkuji mezi domy až k jednomu dlouhatánskému paneláku (Milánská ulice), kde pošta sídlí. Uvnitř je obvykle nevyvětráno (je to přízemí vysokého paneláku a vyvětrat se prostě nedá) a tak v duchu polituji tamní pošťačky.
Když už nějaký ten doporučený dopis (větších rozměrů) nebo balík nebo peníze (na složenku) mám v tašce na nosiči, zajedu si do tamního Albertu nakoupit zeleninu a pečivo. Užívám si i výsady nekoukat na cenu (jako jsem to dělal celý život, protože uživit za socialismu dvě děti nebylo zase až tak snadné a žili jsme celá desetiletí od výplaty k výplatě) a koupit si nějakou tu kvalitní, a tedy vždy poněkud dražší zeleninovou či ovocnou šťávu, nebo ovoce, nebo chleba (který tyhle supermarkety pečou přímo na svých provozovnách).
Někdy pokračuji a zajedu si dále nahoru (nejprve po ulici mezi paneláky a pak už lesními cestičkami) na louku nad hostivařskou vodní nádrží. Asfaltové cestičky, sem tam lavičky podél cest, ale i na loukách, a každý si (kromě sportovců) v klidu vychutnává prostor a přírodní tvary. Většinou se ale vracím pohodlnými cestami zpátky do „civilizace“, na rušnou výpadovku. A pak už jen kolem místního rybníka se spoustou rákosu, podél parku za školou a přes světelnou křižovatku za naše kovová vrata. Tam moje pravidelná projížďka (s posláním) končí.
