Naježenci (kteří za svou agresivitu vlastně původně nemohou a kterých jsem se zbavil odchodem z veřejného prostoru na soukromý blog) by se určitě divili. Při čtení zpráv, které potvrzují, co jsem přednášel, psal a říkal kdysi dávno či nedávno, a při jejich sestavování do podobných útvarů jako je tento, rozhodně neprožívám onu příjemnou pomstychtivou zadostiučiněnost, která je jich hodna. Naopak, spíše zažívám jakousi mírnou a neiritující, ale vytrvale jemně svědící lítost, že naprostá většina toho negativního, co nám všem brzdí, kazí, otravuje a mrhá a někdy i trhá naše životy, jsou věci, které mohly být za posledních dvacet let vyřešeny a napraveny: od porodnictví, přes výchovu, vzdělávání, a i na to navazující zvládnuté emoce a vztahy individuální i mezistátní a mezináboženské. Jen kdybychom uměli prohrávat (své egonázory a vnitřní nejistotou vyviklané iluze o vnějších nepřátelích), a (po)učit se z (vlastních i cizích) chyb.
Když jsem se po roce 1979 (po návratu z Japonska) v rámci přednášek, na kterých jsem promítal nafocené diapozitivy, zmiňoval o kaprech (a svátku chlapců 5. 5.), tedy o tom, že Japonci kapra ctí a pouvažují za statečnou rybu, Češi mi nevěřili, ironicky se usmívali a mysleli na línou rybu, válející se v bahně rybníků, dobrou akorát tak usmaženou ke štědrovečerní večeři. Konečně se v českém tisku objevila zmínka o tom, že „kapr je absolutní frajer“, protože i naši rybáři ho považují mezi nejbojovnějšího sladkovodního soupeře, a dodávají: Kdyby dorůstal velikosti sumce, nikdo ho na břeh nedostane.
Docela nedávno (viz Vlaštovka v archeologii) jsem zmínil, že úspěchy fenomenálního sprintera Usiana Bolta jsou založeny především na jeho schopnosti se uvolnit, jinými slovy, nebrat se tak vážně: mít neustále dobrou náladu. Vítězí hlava, tvrdí titulek článku na podobné téma (LN 5. 9. 09): „Špičkoví atleti mají dnes fyzickou kondici přibližně stejnou. Rekordy mohou překonávat už jen díky psychickému vyladění. Právě to se vede Usianu Boltovi. Kromě dlouhých nohou vládne Jamaičan vždy dobrou náladou.“
Mám sen: doufám, že se dočkám e-knihy nazvané E-Baraka (viz). Jeden z fíglů má umožňovat čtenáři „nepokračovat ve vadné práci“: je-li unaven, čte-li již nepozorně („kniha“ by si průběžně měřila např. jeho galvanický odpor kůže a srdeční puls), software by text rozmlžil a doporučil nějakou formu relaxace. Vida, slyšel jsem o speciálním „hlídacím“ softwaru pro lidi, celé dny píšící na počítači. Ukázalo se, že fyzicky unavení lidé dělají chyby převážně v syntaxi, zatímco duševně (emočně)unavení chybují ve formě překlepů. Software by v takovém případu doporučil přerušení práce.
Odjakživa (tedy od počátku 70. let min. stol.) jsem v debatách s přáteli i posluchači mých přednášek a seminářů namítal, že duchovnost existuje, ale institucionalizovaná náboženství že rád nemám. Dramatik Mohamed Kacini (křestní jméno naznačuje duchovní kulturu, ze které pochází, a jeho výrok zase, že žije na Západě a píše inteligentně ale i se znalostí věcí) na toto téma prohlásil: „Jakékoliv náboženství v kterékoliv zemi je dnes dost vzdálené tomu, aby pomáhalo udržet mír. Naopak, zdá se, že spíš štve lidi proti sobě.“
Právě tak (nejméně, na základě vlastní zkušenosti, od roku 1990) jsem bytostný nepřítel „stranictví“ a tzv. parlamentní demokracie. Tehdy na mé námitky posluchači zvedali obočí a nesouhlasně kroutili hlavami, dnes mohu posloužit i výrokem člověka, který o tom musí vědět nejvíc, a který snad bude platit i pro stále větší počet aktivních lidí i u nás: „Systém hypertrofovaného stranictví, kdy stát dělá jen to, co mu nařídí strany, selhal.“ (Václav Havel, 18. 4. 2009)
Prognostika a prognostici dnes už nemají takovou váhu (zvláště po období Miloše Zemana), právě tak jako psychoanalýza a psychoanalytici. Podobně i pro experty nejrůznějších ražení „dobře“ už bylo. Dnes víme, že psychoanalýza měla 30% úspěšnost právě tak jako možnost prostého vypovídání se. A také že různé ty předpovědi odborníků jsou v průměru stejně úspěšné, jako kdyby rozhodovala pouhá náhoda. Zjistil to psycholog Philips Tetlock, který dvacet let sledovat předpovědi asi 300 akademiků, ekonomů, politiků a novinářů v asi 82 000 předpovědích.
Na Harvardu vykoumali, píše Radka Kvačková, že za nedostatek hudebního sluchu může nedostatek některých spojů mezi čelní a spánkovou oblastí mozku. Lidé, kteří nemají hudební sluch, obvykle normálně mluví i slyší, ale nedokážou rozlišit rozdíly ve výšce tónů, Je tím poznamenáno až 17% lidí. Není prý vyloučeno, že časem se něco podobného zjistí taky třeba o matematice nebo o gramatice. Není vyloučeno, dodávám, že výzkumníkům se selským rozumem dojde, že za nedostatek těchto spojů může traumatický porod (a ne tak ideální těhotenství).
Arogance, se kterou někteří intelektuálové a racionalitou posedlí myslitelé odmítají (nejen mé) tvrzení, že tzv. „svobodná vůle“ neexistuje (viz koncept máji, iluze,tedy skutečnosti, že nevidíme svět, ale jeho patřičně zkreslený a zkreslovaný obraz, jak nám jej promítá mysl na monitor mozku), je zase snad poodhalenější. Ukazuje se, že my racionalitou posedlí lidé „nevědomě“ parkujeme auta přesně tak, jako špačci na drátech (nebo žáci základní školy nebo ovce ve stádu). Mimochodem, zkuste si článek přečíst celý, protože o onom zpoždění mysli (2/10 vteřiny) píše podrobněji. (Parkujeme stejně jako špačci, LN 29. 8. 09)
„Na začátku všech rozchodů mezi manželi a partnery je iluze, že to bude jednoduché a vyřeší to problémy. Ne, je to dlouhé, složité a problémů to víc nadělá než vyřeší.,“ píše psycholog Jeroným Klimeš v témže vydání týchž novin, a jakoby tím potvrzoval to, co jsem v době, kdy mi odcházela žena, psal a namítal. A na konto feministek a jim podobných, jakkoli se genderovou problematikou zaštiťujících, řekl. „Na gender studies je jedna sympatická věc: ženy, které to dělají, nejsou moc reprodukceschopné. Takže dočkejme času a ony časem vyhynou.“ Já si ale stýskám: tak jako se zaťatými porodníky (kteří se naučili a umí jen řezat a akčně zasahovat): sice někdy vymřou, ale ty davy traumaticky porozených (a tedy celoživotně poškozených) dětí, které po nich zbudou, by jim už teď někdo měl neustále připomínat.
Když vyprávím o tom, že v typicky mužsky soutěživém prostředí parlamentu i ženy mají po několika měsících daleko vyšší hladiny mužského pohlavního hormonu testosteronu, většina neinformovaných nesouhlasí. „Testosteron pohání ženy do rizika“, hlásí článek o výzkumu vědců z americké Northwestern university. S rostoucími hladinami testosteronu (v tak mužských profesích, jako jsou finančníci na burze) stoupá i u žen chuť riskovat a soutěžit. A obráceně, tyto profese volí ženy, které mají, také v důsledku současných změn životních stylů, vyšší hladiny testosteronu.
A co se týká politicko-ústavních tanečků poslední doby? Proč se poslanci nejsou schopni, když už tak vyvádějí a stěžují si, sami rozpustit, a místo toho konstruují krkolomné návrhy na předčasné ukončení činnosti parlamentu? No přece protože při seberozpuštění končí poslanecký mandát okamžitě, včetně poslaneckých požitků. Při předčasném ukončení pobírají poslanci své požitky (rozuměj, platy a náhrady a zdarma jízdenky a platy asistentům atd.) až do volby nové Sněmovny.
(V české psychiatrii se) pokračuje v zavedených postupech jak při diagnostice choroby, tak při předepisování léků. A za často nevhodným přístupem pomalu narůstá počet lidí, kterým se nedostává adekvátní pomoc. Podle českých výzkumných studií leží v psychiatrických zařízeních až třetina pacientů úplně zbytečně…V současné praxi to chodí takto: jsou-li zjištěné akutní psychotické příznaky, dotyčný poměrně rychle odchází s diagnózou, například schizofrenie nebo paranoidní psychóze. V USA by doktorovi s takovým přístupem hrozil právní postih. Pokud totiž příznaky nejsou opakované, může se jednat o tzv.. přechodnou psychotickou poruchu, kterou lze léčit šetrněji…říká primář Denního psychiatrického sanatoria Ondřejov Martin Karolínek (Dokáže marihuana léčit duši? MF Dnes 5. 9. 09). Hm. Takže ani po patnácti letech se situace, na kterou jsem tehdy na několika muzikoterapeutických přednáškách v podobných zařízeních poukazoval, nezlepšila (když se o tom už veřejně píše). Už tehdy jsem ale věci nazýval pravými jmény: ona „přechodná psychotická porucha“ se v USA již více jak dvacet let nazývá „psychospirituální krize“.
Martin Pečenka se svým vynálezem
A již tehdy jsem také navrhoval jednoduché hudební nástroje (spíše zdroje jednoduchých zvuků), jako jsou dižeridu, buben nebo tzv. rainstick. Kdokoliv v jakékoliv psychospirituální krizi se totiž např. osmiminutovým poslechem přesypávaných semínek v bambusové holi, znějících jako jemný příboj moře nebo šumění listí ve větvích podzimních stromů, tak zklidní (a tím vypne běžné v emocích a sobě zacyklené negativní myšlenky s negativními fyzickými a psychickými dopady na mysl takto postiženého, tzv. normálního člověka), že je za pár sezení (poslechů) z krize venku a navíc nadšen krásami zázraku života. Kdybych byl ministrem zdravotnictví, nebo ředitel velké pojišťovny, nechal bych tyhle rainsticky nakoupit a vybavil bych jimi všechna psychiatrická léčebná zařízení. Za rok dva by se zaplatily, protože přinejmenším ta třetina zbytečně hospitalizovaných osob by po několik dnech z těchto zařízení odešla „vyléčena“.
