V polovině 60. let jsem byl poněkud omámen léky proti motání hlavy (nikdo mi o jejich vedlejším účinku nic neřekl). Týdny jsem musel ležet, a tak jsem toho využil a přečetl celou místní knihovnu. Od Amada (brazilského spisovatele) až po Zuzku Zgurišku. A četl jsem několik knih současně, jednu detektivku, jedno sci-fi, jednu naučnou, jednu v polštině a jednu jsem louskal v angličtině. Unikal jsem tak od neveselé padající reality do světů fantazie jiných. Celý život rád čtu. Teď už, až na sem tam nějaký ten objev, nepotřebuji číst knihy (zvláště ne zamilované romány a příručky jak být šťastný nebo o dosažení duchovnosti), ale čtu nadále (články a blogy na internetu, přílohy sobotních novin, nějaký ten časopis). Protože čtení rozvíjí fantazii, myšlení, obohacuje a učí toleranci.
Přesně si pamatuji, jak jsme v 1. třídě šli do knihovny a já objevil ty poklady: Hned jsem si půjčil verneovku a od té doby jsem trávil nad knihou (často i s baterkou pod dekou) hodiny a hodiny svého života. Přesně si pamatuji na ono vzrušení, s jakým jsem prožíval dobrodružství hrdinů různých knih. Bylo mi právě tak jako většině nadšených čtenářů a čtenářek jasné, že to mozkomysli poskytuje něco (téměř reálně) vzrušujícího. Později jsem se naučil vlastní variantu rychločtení a četl jsem 100 stran za hodinu, a dvě knihy denně.
Dnes víme, že v mozku vzniká při čtení model (popisované) skutečnosti a že právě proto měl Michal Ende takový úspěch se svou knihou Nekonečný příběh, která je založena na „moci“ příběhů (ostatně tu moc znal i Homér a všichni „bardi“ a jiní vypravěči příběhů historie).
Jak uvedl Radek John v článku Čtení je virtuální realita (Reflex 38/09), „činnost buněk v živém mozku se dá sledovat metodou zvanou funkční magnetická rezonance. Měří spotřebu kyslíku nervovými buňkami. Když pracují, potřebují ho víc. Osmadvaceti dobrovolníkům byl promítán text vyprávění a zároveň jim snímali aktivitu mozku pomocí funkční magnetické rezonance. Mozky pokusných osob se chovaly podle očekávání výzkumníků. Když postava v příběhu zatahala za šňůru od lampy, oživly buňky předních mozkových laloků, ovládající chápavé pohyby. Když se v příběhu někdo vydal do kuchyně, probudily se buňky, jež se v jiných pokusech aktivovaly, pokud se lidé dívali na obrázky prostorových scén.“
Důsledky těchto a podobných výzkumů (kdy je takřka v přímém přenosu, i když nepřímo, vidět, které části mozku jsou aktivní a které ne), jenž, na rozdíl od dřívějších pokusů „výzkumníků“ zjišťovat co se děje v mozku na základě úvah a spekulací, jsou poprvé v historii lidstva přece jen objektivnější a skutečným dějům blíže, jsou jak pro výzkumníky a neurovědce, tak pro veřejnost, vskutku revoluční.
„Situační modely v mysli připomínají matematické modely k předpovídání počasí. Ze zadaných dat je možno odhadnout změny povětrnostních podmínek v krátkém časové úseku velmi přesně. Čím víc se ale prognóza vzdaluje okamžiku měření, tím je horší. Model v mozku je na tom podobně. Nesouhlasí-li s informacemi, jež mysl dostává z okolí, přepíše se. Vědcům se podařilo najít i buňky, které mají přepisování modelu na starost.“
Některé věci a jevy jsou jasné i bez důkazu (a když slyším nebo vidím slovo důkaz, vzpomenu si na klasický výrok jednoho anglického lorda: „Nejlepší důkaz pudinku je jeho snězení“): „Vypadá to, že jsme (každý, kdo jsme tak moc rádi četli, pozn. aut.) uměli hrát počítačové hry dávno před vynálezem počítačů.“
Víme už dlouho, že při čtení (a poslouchání pohádek, nebo, v dospělosti, při sledování strašidelných příběhů nebo, při střídmém sledování hororů) se mysl, tak jako kotě honěním papírku nebo štěně kousáním boty, „cvičí“, připravuje na život (a případné hororové situace).
Vynálezem písma sice lidstvo ztratilo paměť (a vynálezem kalkulačky schopnost počítat, a vynálezem strakatých časopisů a internetových deníků schopnost číst cokoli delšího než rozměr monitoru, a vynálezem sms zpráv ztrácejí Češi pravopis a košatost řeči psané a posléze i mluvené), ale pomocí knih se neoddiskutovatelně zintenzívnilo předávání moudrosti dalším generacím. Díky čtení se lidský mozek začal (neevolučně rychle) revolučně dále vylepšovat. Vynález filmu (televize) pak ony virtuální reality, kterých si při každém dobrém čtení tak užívala naše ještě literátská generace „jenom“ zvizualizuoval.
Pokouším se naznačit, že cokoliv bylo dobré, oblíbené, a přinášelo potěšení v minulosti, je dnes postupně (přes tehdy a ještě i nedávno zvednuté prsty mravokárců a dogmatiků všech věků a kultur) rehabilitováno. Tak jako nám kdysi zakazovali číst náročnější literaturu a v posteli (pod záminkou, že jsme na to mladí a že si kazíme oči), tak dnes rodiče (a mravokárci a dogmatici) zakazují současným dětem řadu jiných činností, které je baví daleko víc než to, co je jim doporučováno. Ony totiž mají jiné mozky a jsou daleko inteligentnější než jsme bývali (a jsme) my. Nechme je si hrát, nepřekážejme jim. Protože jejich bude budoucnost, která se nám vymyká z rukou… My jsme se ke skutečnému učení (a sem tam i k pochopení sebe a světa) dostali téměř navzdory snahám školy, dnešní počítačové děti (digitální domorodci, oproti nám starším digitálním přistěhovalcům) se ke skutečnému pochopení sebe a světa dostanou zcela jistě, navzdory „radám“ přistěhovalců, skrze (čtení) počítače…
Zcela jistě pak nějaký výzkum dokáže, jak je pro rozvoj mysli a inteligence (dnes současných) dětí prospěšné nechat je hrát si… i když jinak, než jsme si hráli my. Nám pomohlo čtení, dnešní děti mají jiné metody „hry“ a výzkumu života a sebe. Z našeho pohledu, zaplaťpánbu za Rowlingovou a Eragorna. Zcela jistě ale někdo v budoucnu prokáže, jak vynález internetu a hlavně hypertextu opět poposunul schopnosti mysli a mozků současné generace (a připravil je tak na blízkou budoucnost). A mimochodem, jediné, čím se (kromě negativních ukazatelů všeho druhu) dnes můžeme chlubit, je téměř stoprocentní internetová „gramotnost“ českých dětí. My jsme četli svět z knih, ony si „čtou“ svět z internetu. Jejich čtení světa je, a musí být, jiné. Jejich svět bude jiný. No a co? Důležité je, že čtou.
