Ne že by mezi muži nebyli skrblíci a lakomci a ne že by úplně všechny ženy byly jako ta z pohádky (o zlaté rybce), jenž nikdy neměla dost (aby pak přišla o všechno). Jen mne poslední dekádu zaráží, že i ty, které pečují o své zdraví (a zdraví svých rodin) padají do pasti reklamy a spotřeby… a nikdy nemají dost. Indická bohyně hojnosti Lakšmí (počítač mi tvrdohlavě a příznačně nabízí slovo Lakomí) poskytuje svým uctívačům hojnost všeho, co potřebují. Tedy, abych to „západním“ bohatým lidem (a mezi ně patříme i my tady v Česku), a hlavně ženám, správně přeložil, ne tři auta, ale jedno, je-li potřeba, ne stále bohatšího manžele, ale jednoho a nafurt, ne stovky bot, svetříků a triček (no nekupte to, když to bylo ve slevě), ale právě jen tolik, kolik kdo nevyhnutně potřebuje. Hojnost si zápaďané (a hlavně ženy) stále více pletou s hamižným plýtváním.
„Největší chyba mé ženy je, že vydělává tolik“, cituje v článku v příloze MF Dnes autorka kamaráda, a píše i o tom, že jsou to právě ženy, které jsou nadějí ekonomů (ekonomická síla žen představuje největší nový trh v dějinách ekonomiky). Zmiňuje i nadšení finančníků, že nejlepší na ženském utrácení je to, že ženy se více než muži orientují na zdraví, vzdělání a děti, což jsou všechno pravidelné investice do budoucna… Onen kamarád pak ale pragmaticky (na konto vysokých výdělků své ženy poradkyně) dodal: „Moje žena sice hodně vydělává, ale taky všechno utratí.“ Potvrzuje tak výše uvedená zjištění finančníků a stále častější články o „shopoholičkách“, které nákupy doma ani nevybalují.
S penězi je paradoxně potíž: čím víc jich máme, tím méně šťastni jsme (protože se vždycky najde ještě dražší auto či kabelka, bohatší sousedka, novější model šatů). Psychologové už dávno zjistili, že milionáři (pokud své bohatství nezvládnou) nejsou šťastnější, naopak, nutnost se o své peníze starat je vysiluje a zneklidňuje, a že výhra v loterii většinou přinese problémy. Ukázalo se, že nejšťastnější jsou ti, jejichž příjem je lehce nad průměr té které společnosti. Výzkumy štěstí žen konstatují podobný trend: čím víc mají peněz a vyšší postavení, tím méně jsou šťastné (a spokojené v sexu).
Plíživé nebezpečí neustále se zlepšující finanční situace žen souvisí i s postavením žen ve společnosti. Docela nedávno jsem se opět rozepsal na téma kvóty (co se týká vyššího zastoupení žen ve vyšších funkcích v politice). McKinsey & Co., zřejmě nejuznávanější poradenská společnost na světě, zpracovala na toto téma skutečně vyčerpávající studii. Nazvala ji Na ženách záleží (a bloger Pepper de Callier cituje): „Společnosti s vyšším zastoupením žen ve vedoucích funkcích dosahují lepších finančních výsledků.“ Vezmeme-li si jako měřítko návratnost investice, jsou tyto firmy o 10 % nad oborovým průměrem. Pokud jde o příjmy před zdaněním a úroky, dostáváme se na 48 % nad průměrem. A pokud se zaměřujete především na cenu akcií, pak při použití příslušných oborových indexů vykazují akcie společností s vyšším zastoupením žen mezi léty 2005 – 2007 až o 17 procent vyšší růst. A další zajímavý fakt: společnosti s genderově vyváženou (doufám, že někdo vymyslí lepší termín) správní radou překonávají – podle všech měřítek – společnosti, jejichž správní rady se skládají pouze z mužů či pouze z žen. Hm. To je ta (zdánlivě) dobrá zpráva.
Utrácivé a hašteřivé ženy tu byly vždycky, nikdy jich ale nebylo tolik a nikdy neměly tolik příležitostí utrácet (příkladem par exellence je svět módy). Madla Vaculíková např. tvrdí, že mravní devastaci téhle země v padesátých letech zavinily ženy. Komunisté potřebovali upevnit svou moc a protože chlapi couvali, tak jim posloužily ženské. Za slibované pračky a ledničky udělaly tu špinavou práci v roli všech těch ředitelek všeho. A jak píše A. Melichová v článku „Žena a moc – docela drsný příběh (HN 16. 10. 09) „životní družky diktátorů minulého století byly v drtivé většině k jejich politice loajální, mnohé se na krutostech aktivně podílely a někdy dokonce své muže předčily. Především se však snažily, aby se jejich muži udrželi při moci. Vůdčí postavení přece skýtá kromě jiného i kožichy, šperky, paláce…“
Tamtéž citovaný australský psycholog Steve Biddulph v knize Mužství píše: „Západní společnost nenabízí fungující způsob života. Namísto toho představuje nesourodý a vykořisťovatelský stroj na shromažďování peněz v rukou několika jednotlivců a jakousi lidskou výkrmnu, jež zabíjí ducha svých obyvatel… Ženy už získaly v mocenské hierarchii mužů své pevné místo, ale svět se v důsledku toho nijak nemění.“
Pokud si ovšem jak my muži, tak stále sebevědomější a emancipovanější, protože stále více vydělávající, ženy neuvědomí, jaké skryté nebezpečí se skrývá v jejich rostoucí ekonomické a tržní síle, čekají nás, a posléze i celou společnost, těžké časy. Stále víc vydělávající a utrácející ženy sice posílí ekonomiku, ale rozbijí rodinné vztahy, a tak jako žena onoho mužika z pohádky, nakonec zůstanou samy se svými vysokými platy… ale nebudou o to šťastnější.
Nabízí se citát babičky „Válku na vás, šlupky z brambor byste jedly“, a povzdech, jestli ona ta hojnost dneška (ilustrovaná strakatými ženskými časopisy) nakonec nevěští konec našeho světa z Váchalova citátu (Svět se řídí do ďáblovy řiti). Naznačuji, že ženy ještě více než muži, přes všechny své potenciály, jsou asi také spíše a jen zvířátka, cele ovládány hormonálními procesy a svými těly. Že lehkost, s jakou i ta zdánlivě nejskromnější žena podlehne lákání utrácet, a v utrácení ztratí své ženské vlastnosti, je nesnesitelně snadná.
Indická hudba nezná harmonii, protože Indové tvrdí, že člověk je jako zvířátko, nedokonalý a ve větrech emocí se klátící tvor, který si princip harmonie vesmíru nezaslouží (proto používají jen rytmus a melodii). Je stále zřejmější, že ani my lidé současnosti, a zvláště naše ženy, si hojnost ještě nezasloužíme.
Naznačuji, že bohaté a hodně peněz vydělávající (a hodně utrácející a ekonomiku tak zachraňující) ženy, včetně většiny těch českých, nejsou a rozhodně nebudou spásou společnosti, právě naopak. A tak jako už víme, že v krizi jsou lidé zdravější (a hladovky prospívají), možná by ženám, a zvláště těm českým, popleteným navíc nedobrovolnou skromností za komunismu, nějaká ta (nedobrovolná a spotřebitelská) hladovka jen prospěla. Protože hojnost a současné popletené a naježené a stále víc vydělávající ženy, to k sobě nepasuje. Protože ženy, jak píše A. Melichová, „přebírají mužský životní styl a jejich zkušenost přestává být odlišná“. A nesmírně rády utrácejí.
Australským spisovatelem zmíněné slovo „duch“ (a přirozený orgasmický porod, dodávám) naznačuje řešení. Duchovní člověk, a duchovní žena, je nepodplatitelný(á)… do určité výše. Váchal měl recht: už jedeme s kopce, také protože nás evoluce nevybavila dostatečnými brzdami, a moc, zvláště velká moc (a naditá peněženka či kreditka) dokáže zkorumpovat i duchovního člověka (a žádná žena nedokáže odolat zbytečnému, ale zlevněnému svetříku, nebo diamantu)…
Naznačuji, že současná stále rostoucí finanční nezávislost žen je z hlediska (pozitivního, duchovního a ekologického) vývoje lidstva stále více kontraproduktivní. Tak jako jazyk, televizní reklama, symfonie či atomová elektrárna, je i hojnost spíše pastí než dobrodiním… Nejsme na ni evolučně, emočně a hormonálně připraveni(y).
P.S.: Desert (Email roku)
