Opět jsem narazil. V lázních. Soukromých. Alternativních. Musel jsem nakonec konstatovat, klientům žel, že i zde se již léčí nemoci – nikoliv člověk. Přitom to jsou maličkosti. Stačila by trocha empatie (protože zatímco např. přístrojová vybavenost tohoto centra se neustále vylepšuje, úroveň nevšímavosti a profesní apatie některých zřízenců zůstává na socialistické úrovni). Aby bylo jasno: užil jsem si té půlky pobytu o sto šest. To mi ale nebrání pokusit se naznačit (nejen majitelům lázní a jejich personálu), že by stačilo docela málo, a ony (personál a tedy i lázně, ale i ministerstva a vlády, a školy a porodnice, a banky atd.) by mohly být dokonalé (o to efektivnější, oč méně zbytečných nárazů). Přitom i tohle zamyšlení je pozitivní. Upozorňuje na maličkosti, které jsou zbytečnými příčinami velké většiny nárazů.
Opakuji: jde o maličkosti, o komunikaci a informovanost. Chtěl jsem si v malém regeneračním centru užít jak osvědčených procedur, jako jsou různé ty vířivky a perličky a jiné koupele, a masáže a horkou rašelinu na páteři, tak sofistikovaných přístrojů, které odhalí každou nerovnováhu v těle… ale nejvíc se mi dostalo úplně zbytečné neinformovanosti a z toho vyplývajících zmatků.
Jako klient jsem nikdy nevěděl, na jakou proceduru mám jít (rozdělování se dělo téměř náhodně, jak to na koho vyjde, nikdy člověk nevěděl, co si má vzít s sebou a jestli bude potřebovat ručník, nebo jestli má přijít v plavkách, a pak se třeba stalo, že zatímco pod přikrytými zády nahoře na krku silně hřála rašelina, bosé mokré nohy zábly, anebo byl ručník už dávno promočený a člověk si jej měl dát pod sebe při masáži, anebo zmateně capkat bosky rozehřátý ze sauny po kamenné mokré podlaze a hledat kde co je), a kde být připraven, abych neblokoval další. Tvrdošíjně jsem na dotazy personálu říkal že chci něco na ledviny a močový měchýř, ale odpověď byla vždy „tak na páteř“?
A další maličkosti: kdyby na sále, kde člověk denně celé půlhodiny leží na lehátkách a sedí u přístrojů, tiše zněla relaxační hudba, takto uvolněná těla klientů by jistě regenerovala rychleji a efektivněji (prý hudbu používali, ale přehrávače se rozbily). A kdyby voda v „solné lázni“ neřvala, ale tiše zurčela, a motorek pohánějící čerpadlo tolik nehučel (byl umístěn v nějaké izolované bedýnce)… a klienti dostali informace, jak meditovat…
Už úvodní informovanost byla žalostná: na mou prosbu, aby mi paní provozní poslala propozice, co si mám vzít, napsala „plavky a přezůvky““. Měl jsem sto chutí si vzít skutečně jen plavky a přezůvky: jak by ta paní asi reagovala? Zvláště ženy totiž netuší, že muž potřebuje informace a instrukce. Příznačné bylo, že jsem se také musel ptát, kde mohu zaplatit pobyt, a osobně tam dojít. Jedna harmonizérka se zase muže na lehátku typicky žensky, nepřímo, několikrát ptala „Chtěl byste už skončit“? On samozřejmě (před ženou) nemohl „prohrát“, a tak přestože skončit chtěl, a skončil by, kdyby prostě řekla „končíme“, prohlásil statečně „Ještě pět minut“. My klienti jsme tam byli (ve frontách) kvůli přístrojům a metodám, ne naopak.
Copak by nešlo hned první den udělat (klidně na dvě skupinky) procházku lázněmi se seznámením se se všemi možnostmi a výhodami těch dokonalých přístrojů a metod? Copak by zřízencům tak vadila jmenovka na plášti, abychom věděli, s kým máme tu čest (a mohli si je pokud by bylo třeba, zavolat jménem)? Jako mužský klient a pacient jsem tak proplouval „skylou a charybdou“ procedur a snahy být ohleduplný, nebo zmatkem a pobíháním a absolutní nevědomostí, pokud se týká toho, na co která ta procedura je a proč je aplikována. A jak jsem tak hovořil s několika jinými muži, a slyšel debaty klientek s obsluhou, cítí to podobně i další.
I má (na dokonalou relaxaci naladěná) psychika tak neustále narážela na záhady běžného dne provozu v malých lázních, a uvolnění (přes veškerou mnohaletou meditační zkušenost) prostě nemohlo být stoprocentní. Také protože topení na pokoji téměř netopilo, a deka byla stále letní, velmi tenká, a ventilace na WC nefungovala (a začala z něj kapat voda). Hm. Přijel jsem zdráv, jen jsem chtěl nějak preventivně eliminovat vracející se záněty. Tady jsem z té zimy a vody (no nedivte, se, ledviny, studené nohy) zánět naopak třetí den dostal.
Přitom například půlhodinka na lehátku, kdy se vám pod páteří provalují horké „kameny“ (zpočátku jste jako na skřipci, pak se ale obratle uvolní a je to neskonalá blaženost, navíc pro nás muže dostatečně razantní) spolehlivě vytlačí z hladiny mysli předchozí zmatek a bludištní pochyby… ale pak přijde chladná noc, kdy téměř drkotáte zuby, a uvolnění tělesné i psychické je to tam. I když je docela dobře možné, že se tyhle lázně specializují na léčbu (nárazovými) šoky, a pak je to v pořádku. Mělo by se to ovšem klientům, zvláště mužům, říct.
Naznačuji, že většina Čechů a Moraváků je na současný neefektivní způsob života možná uvyklá. A protože lidé netuší, jak vypadá dokonalost (každodenního života), jen si sem tam zabrblají a na stávající úroveň (ve zdravotnictví, vězeňství, soudnictví, železniční dopravě, porodnictví, školství… další doplňte sami/y) si prostě zvyknou. A efektivita jejich žití pak odpovídá efektivitě řízení státu a výroby všeho.
Jenže pro mne, jenž žije celá desetiletí v co největší dokonalosti, a jehož dny jsou nanejvýš efektivní, takový sled zbytečných nárazů (do maličkostí) rozhodně nebyl ozdravný a regenerující, ale přímo naopak, byl spíše únavný a zdraví nepřinášející. A tak jsem se sebral a vrátil do svého fungujícího světa, kde maličkosti zapadají…a nenarážím. A zánět pominul.
