Je málo takových mužů, kteří na sklonku života přiznají (i když nepřímo, třeba svou popularizační prací), že se v mládí mýlili. Porodník (Kavan) a dětský lékař (Švejcar) se ženám omluvili přímo (jeden že je rodil tak humpolácky, a druhý že upřednostňoval umělou výživu před kojením), neuropatolog (Koukolík) již roky šíří výsledky výzkumů o tom, že duchovnost existuje, jiný lékař (Honzák) dnes do popisu toho, čím se zabývá, otevřeně píše slovo „spirituální“, geolog a spisovatel (Cílek) dál chodí po kopcích a jeskyních, píše „zmatené“ (jak napsal jeden recenzent) knihy o krajině, a, světe český div se, dostal dokonce berlu, pardon, cenu!
Jak zněl oficiální komentář k udělené ceně, na rozdíl od mnoha jiných vědců je Václav Cílek znám širší veřejnosti; právě proto, že pravidelně píše do všeobecněji zaměřených médií, nejčastěji zřejmě do Respektu a do populárně vědeckého měsíčníku Vesmír. Jeho knihy o krajině jsou srozumitelné širšímu okruhu čtenářů. „Kdysi mi dva ředitelé akademického ústavu, pod nimiž jsem pracoval, říkali, že bych měl za svoje popularizační články vyletět,“ vzpomíná Cílek. Teď sám sedí v ředitelském křesle, ale do sebestředného světa akademických problémů se neuzavřel. Zkoumá geologickou stavbu krajiny, všímá si, jak se do ní podepsaly klimatické podmínky dávné minulosti a co z těchto poznatků může vyplývat pro současnost. K tomu píše populární články i knížky, a případně ještě do češtiny překládá taoistické a zenové texty. V pondělí 5. 10. 2009 převzal cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97.
„Vědci dělají dvě základní chyby. Tou první je provozování vědy pro vědu, tedy hledání odpovědí na otázky, které nepotřebujeme znát,“ uvádí Cílek v rozhovoru. „Druhou pak, že vědci dělají málo, aby ukázali, čím je jejich výzkum pro společnost důležitý a čím ji duchovně obohacuje.“
Václava Cílka znám od doby, kdy jsem s ním dělal rozhovor pro Baraku 11 (2001). Tehdy mne překvapil i tím, že měl doma tibetskou mísu. Občas se potkáme (na ulici v Praze, když spěchá za svými studenty), nebo v Berouně (když spěchá se svými studenty chodit krajinou), a já si vždycky vzpomenu i na jiného zarputilého hledače smyslu své „práce“, prvňáčka Matýska.
„Vzpomínám si na Matýska,“ napsala mi totiž má čtenářka, učitelka, „který se od první třídy pořád znovu ptal: A proč se tohle mám učit? A začal se učit cokoli teprve tehdy, když dostal odpověď, která jemu dávala smysl. Napřed jsem se divila, proč se ptá. Od té doby se spíš divím, proč se ti ostatní neptají.“
Auvajs, měly by se ptát generace školáků a vysokoškoláků, jak to že to nenapadlo nás? Matýskovi by měla tahle společnost postavit pomník (tak jako se staví pomníky, ty kamenné i ty pomyslné, všem, kteří přišli s úplně novými nápady a dokázali je prosadit vůči odporu konzervativně naladěné společnosti): zaťatost, s jakou se některým podařilo prosadit svou, a změnit tak společnost, je úcty a piedestálohodná.
Matýsek se bude zcela jistě umět ohradit vůči všelijakým byrokratickým a jiným nesmyslnostem. Stejně tak nejde s davem ani Václav Cílek: škrty, které pro Akademii věd schválila vláda, tedy zkrácení rozpočtu na příští rok o pětinu a později o celou polovinu, ostře kritizuje, ale na rozdíl od jiných víc proč. Vláda totiž chce dát peníze soukromým firmám na jejich vlastní, dnes téměř neexistující výzkum.
„To není šetření, ale přelití peněz na základě lobistických aktivit spřáteleným firmám či institucím,“ kritizuje. „Je to, jako když se predátoři vrhají na slabého jedince ze stáda, a tím slabým jedincem pro ně je právě Akademie věd.“
Zatímco si jiný Václav trval na svých právech (a velmi tak napomohl změně režimu, Cílek snad napomůže změně postoje veřejnosti i vědců k vědě a jejímu spojení se selským rozumem. Zatímco Matýsek se učil a jistě i dnes učí a dělá jen to, co má logiku a smysl, stát a politici vlají ve větrech politických a lobbystických a partajních a partikulárních zájmů té které menšiny. Pěstujme si své Matýsky (a Cílky a jiné).
