Jedno babičkovské přísloví vyjadřuje to, o čem chci psát, docela přesně (i když jsem si jist, že většina lidí mu nerozumí právě tak, jako nerozumí adepti zenu průpovídkám a příběhům mistrů): pro oči nevidí, pro uši neslyší. Zvyk (vidění a slyšení) zamlžuje a zahlušuje, pasti jazyka a kulturní indokrinace znemožňují “otevřít” oči a “probudit se” (slovo buddha znamená probuzený). Znám to velmi dobře, protože jsem od svých osmnácti let na jedno ucho hluchý jak poleno. Přesto ale, a právě proto, jsem později začal ostatní vyučovat, jak lépe slyšet. Podobně jak učí slyšet své slyšící posluchače i hluchá skotská bubenice Evelyn Glennie.
Už jsem to kdysi zmínil: jeden z důvodů mé alternativnosti v oblasti hudby bylo setkání s Cikánem, který v době, kdy jsem se učil hrát na kytaru, předvedl všem v naší partě, co to je mít hudební talent: popadl kytaru, ale i housle, klarinet a akordeon, a na všechny ty nástroje rovnou začal nádherně hrát… zatímco mí kamarádi, kteří již několik let pilně navštěvovali hudební školu, a denně cvičili, nezahráli nic bez not.
Samozřejmě, zatímco v oblasti hry na nějaký hudební nástroj, nebo ve sportu, je na tom “poškozený” paradoxně často nakonec lépe než ten, který bere své zdraví samozřejmě, a nemá důvod a motivaci se zlepšovat, jsou oblasti, kde je prožitá zkušenost nad všechny diplomy (zdravím tímto Petru Sovovou, která porodila šest dětí, všechny doma, a právě proto překypuje energií). Naznačuji, že je vždy dobré a obohacující nepředpojatě si nechat poradit od toho (té), kdo (která) má bohaté zkušenosti… i kdyby byla hluchá a učila slyšící slyšet.
Zatímco my běžní posluchači pro oči nevidíme (vidíme to, co a jak nám řekli, abychom viděli, a proto nám tak často unikají souvislost, a často i sama podstata viděného), a pro uši neslyšíme (od kolébky vnímáme naši obvyklou “rozladěnou” hudbu jako ladící, zatímco nad melodiemi primitivní hudby některých etnik se ošklíbáme, jak jsou rozladěné, přičemž z hlediska posvátné geometrie našich těl a také frekvencí okolního světa a vemíru je to právě naopak).
“Jak dokáže hudebnice, která prakticky neslyší, hrát a své nástroje vnímat s takovou citlivostí? Evelyn Glennie nabízí posluchačům odpovědi např. na otázku, odkud pochází hudba. Tato perkusionistka a skladatelka ohluchla ve dvanácti letech, ale ztráta sluchu ji dovedla k ještě větší citllivosti a pochopení hudby, kterou miluje,” uvádí se k videu z produkce TED, jenž stojí za shlédnutí, a především za pozorný poslech (doporučuji vyslechnout v originále, případně si zvolit anglické titulky, její angličtina a verbalizační schopnosti jsou také virtuózní). Glennie natočila tucet alb, vystoupila na stovkách koncertů po celém světě, spolupracovala např. s Björk, a za nahrávku Bartókovy sonáty získala Grammy.
To jsou paradoxy, že? Na svých seminářích již roky učím naslouchat (stromům na protějším kopci, jemným frekvenčním rozdílům ve zvucích mís u různých částí těla, a alikvotům nejen v hlase, ale i ve zvucích kolem), a zpívám (nejen mantry, ale i alikvoty). Právě proto, že na jedno ucho vůbec neslyším, natrénoval jsem postupně jak (pseudo)stereo efekt, tak jiné fígle, jak svůj handicap nahradit a vypnout. A jak jedním uchem slyšet lépe (rozumějte, pozorněji a hlubinněji), než slyší ostatní dvěma.
Podobné je to v rozhovorech s adepty duchovnosti (a zenu): je pro mne velkou výzvou (a intelektuální zábavou) naznačovat jim pro ně netušené hloubky v chápání významu toho, co je řečeno. Začínáme obvykle eliminací negativních slov (a především slova problém), aby si uvědomili, jak bezmyšlenkovitě, nepozorně, a automaticky obvykle člověk mluví, a jak i tímto způsobem lze trénovat hlubší a hlubinnější úrovně pozornosti (bdělého vědomí). Jinými slovy, jak propojovat mozkové hemisféry a “poskládat si to v hlavě” (jak mi napsala jedna čerstvá studentka).
Evelyn Glennie to má v hlavě poskládané dokonale. Její virtuozita ohromuje, její přehled a laskavost, s jakou nám ostatním nabízí možnost slyšet nejen to, co nám podráždí bubínek v uších, ale mnohem, mnohem víc, až dojímá. Slyší (vibrace) částmi celého těla, dokáže ladit své nástroje, třeba tak, že položí ruce na stěnu, která vibruje. Dokáže hrát tiše nebo silně (a vnímá to v rukou a prstech). “Slyší” víc než její slyšící posluchači, a o své zkušenosti se ráda dělí. A navíc její někdejší neochvějná jistota, že i coby hluchá bude studovat a provozovat hudbu, pomohla změnit britské hudebnní školství: po ní už školy musí dát šanci nadšencům s nejrůznějšími handicapy, ne je rovnou odmítnout.
Podobně tak i v jiných oblastech našich životů (už jsem kdysi, i když v článku o porodnictví, psal o tom, že známý, tak jako my všichni, netušil, k čemu je malíček, dokud si ho neusekl kosou): často ten zázračný dar v naší společnosti netušené možnosti radostí života měníme za povrchnosti a shon (a jen tak alibisticky kloužeme po povrchu událostí a vztahů a koledujeme si o následnou špatnou náladu a případně i nemoci). Máme se jak jsme se nikdy v historii neměli, a přesto si stěžujeme stále víc. Přitom každý máme šanci v téhle škole života zjistit, že všichni, jak jsme tu, máme na daleko víc. Jen to zjistit, rozhodnout se a začít pro to (sebe) něco dělat. Tak jako to dokázala hluchá perkusistka Evelyn Glennie, která dnes hraje, skládá, a učí slyšící slyšet lépe.
