Diktát strakatých časopisů (a Sokolských sletů a sportovců a modelů všech částí 20. století) byl a je „břicho zatnout, prsa vystrčit“. Léta se občas zmiňuji o „důvodu“, proč jsou (při vší úctě) vojáci z povolání, co se týká bystrých reakcí a chytrosti, poněkud znejistěni. Zkusili jste někdy v tomto vojensko sokolském postoji na chvíli vydržet? Prsa vystrčit, břicho zatnout? Za chvíli budete popadat dech, protože si tak svíráte tepny a do mozku jde méně krve a tedy i kyslíku… a po třiceti letech ve službě je vaše myšlení „zelené“. Ne že bych měl něco proti rovnému, vzpřímenému postoji, právě naopak. Jde mi o ono „břicho zastrčit“. O chlapský pupek (pivní břicho). O siluetu chlapa. O odvaze nepodlehnout panujícímu celospolečenskému diktátu. O umění být a zůstat přirozený.
Když jsem v počátku 70. let min. stol cvičil jógu, dostal jsem se také k pránajámě, józe dechu. Jeden mladý cvičitel v téhle disciplíně vynikal: uměl dokonale předvádět tzv. plný jógický dech, při kterém hodně, a viditelně, pracuje i břicho. Tedy, ono se nádherně nafukuje, ale dokáže se také (při tzv. bandze) dokonale „vcucnout“ (až dozadu k páteři). Obdivoval jsem pružnost břicha (a samozřejmě i těla) onoho hocha, ale také samozřejmost, s jakou se nestyděl za svůj „pupek“ (který se hezky klenul, navzdory už tehdy panující zásadě, že zvláště mladý muž má mít břicho ploché).
Při přípravě cesty do Japonska jsem o pár let později prostudoval vše, co se tehdy u nás (v desítkách každodenně prozkoumávaných antikvariátů) dalo sehnat. Včetně obrázkových knih o životě na dálném „šikmookém“ východě. Všiml jsem si, že tzv. daruma, zlidovělý bodhisattva, japonský bůžek štěstí, který plní přání (ale i v Číně a všude tam, kde žijí Číňané, je soška „šťastného buddhy až zlidovělá), byla a je postavička s nádherným vyklenutým pupkem. Jinými slovy, symbolizovala člověka, který nikdy neměl hlad, a mohl si dovolit pupek, ale i muže, který od počátku věků měl přirozený sklon k tomu mít (pivní, i když tehdy pivo neznali) „pupek“, ale i umění být co nejdéle vědomím v haře (ve třetí, energetické čakře).
O třicet let (a pobyty v zenových centrech v Polsku a dlouhodobou práci s harou a pravidelné období nabírání hmotnosti vždy na zimu a hubnutí na jaře) později jsem konečně dosáhl svého (duchovně chlapského) ideálu. Tedy, někdo mne vyfotil (do té doby jsem vždy fotil já ty ostatní) tak, že jsem se konečně viděl – sedím na židli (ve Frýdku Místku v sále semináře na jevišti) v dokonale uzemněné a tedy vyrovnané, soustředěné pozici: pod košilí se rýsuje hara. Někdy by mohl říct „(pivní) pupek“, ale mýlil by se. Tohle je dokonalý vnější znak jak umění být šťastný, tak schopnosti kašlat na panující dogmata a představy o mužském ideálu, a navíc i o dlouhodobé práci s harou (včetně systematicky cvičeného umění „nenamáčet“ se po každém slově do emocí, umět být jaksi v „nadhledu“, ale i umět si ze sebe a strastí života dělat srandu).
Naznačuji, že každá doba diktuje své normy, a zvláště v současné době tak mocných (až nemocných) médií je velmi těžké, jste-li dorostenka či studentka, nezačít kouřit (když všechny spolužačky kouří), nebo nestydět se za své břicho (když média překypují obrázky svalnatých bříšek vybraných a výjimečných nagelovaných modelů). Přitom tak jako mají starší ženy přirozeně větší zadky, pokleslejší prsa nebo celulitidu (podkožní tuk se jim usazuje na bocích a hýždích), tak má většina starších mužů (patřících ke konkrétnímu typu postavy) přirozeně pupek. Zatímco donedávna všude na východ a jih od nás byl pupkatý muž pozitivním vzorem, dnes už i tam strakatým časopisům a rubrikám ze světa celebrit vévodí muži s břichem zastrčeným.
Jenže jak vědí všichni, kteří a které cvičí tai-či nebo jinou formu dálněvýchodních obranných umění, ve kterých se pracuje s konceptem centra těla a člověka, hary, tak ti, kteří cvičí zazen a meditaci v chůzi (tedy umění být vědomě ve vědomí jakoby pod pupkem), umět se soustředit do hary (pod pupek), či umět pránajámicky dýchat (a mít tedy větší pupek než by se slušelo), nebo umět být šťastný, se nakonec vyplatí. A při pohledu na plochá břicha modelů (a na chodníky a hospody a tribuny fotbalových stadionů plné pivních pupků) člověku znovu dojde, jak je všechno relativní.
Onen šťastný budžík s velkým pupkem je totiž, kromě jiného, i symbolem člověka, který je svůj: neskočí na lep konjunkturálním trendům a módním výstřelkům, má rád sebe a své tělo, a požitkářsky si užívá darů života. Nestydí se za svůj pupek, naopak, sálá z něho potěšení, že jej má. Možná je to i tím, že už nejsem nejmladší, tedy že jsou zmoudřel i věkem, ale spíše si myslím, že to je těmi lety meditace: jsem dnes pyšný (a z fotky, na které je, zvěčnělý i když pod košilí, to je snad cítit) i na svůj pupek.
