Iluze jakési základní a zásadní životní jistoty, které propadají všichni kolem, i když tuší, že způsob, jakým lidstvo zneužívá přírody, by mohl vést ke katastrofě globálních rozměrů, je, zdá se, opomíjena stále víc i těmi, kteří by měli pamatovat na zadní kolečka. Armády a vlády světa mají jakési naftové či potravinové zásoby pro případ nějaké války či povodně, a katastrofické filmy detailně předpovídají tu dobu ledovou nebo zemětřesnou, ale samozřejmost, s jakou pokračujeme v plýtvání vším, a nedbáme na kvalitu vztahů, a pranic se nepřipravujeme i na ten nejkatastrofičtější scénář, je téměř trestuhodná: pokud na něj dojde, téměř si jej zasloužíme.
„Třeba má lidstvo dávno vyměřený čas…“ Václav Havel
Jeden možný (duchovní) postoj je prastarý, překvapivý, a je-li zvládnut, překvapivě účinný (ve smyslu netrap se tím, co nemůžeš změnit, a prostě změň, co změnit lze): slavný zenový kóan, který je spíše metaforickou situací, popisuje člověka pronásledovaného tygrem, který dokonce přepadne přes sráz, drží se, visíc nad propastí, jen kořenů, a nahoře číhá šelma. Situace je bezvýchodná, ale najednou viselce uvidí přímo před sebou keřík velkých červených jahod. Sáhne tedy po jedné, a dá do úst: „Ó, jaká lahoda!“
V tuto chvíli není důležité, že pro buddhisty představuje onen tygr hrozbu zbytnělého ega a závoj Máji, iluze našeho vnímání, a celý příběh, jako ostatně všechny podobné, je metaforickou pomůckou a zároveň návodem, jak se dostat za onen iluzorní závoj myšlení, a také za slova: jak k nim nebýt připoután.
Podobně tak latiníci citují slavné Carpe Diem, využij dne. Tedy ne užívej si bez ohledu na ostatní, ale využij dne, všeho co prožíváš, žij na 100% (jak ostatně radí i slavné zenové tvrzení). Přestože buddhisté (a guruové a šamani a zenoví mistři) již tisíce let učí, že život, jak jej vnímáme, je iluze, a existuje jen a jen přítomnost (a minulost a budoucnost je iluze mysli), a přestože moderní věda už zjistila, že měli a mají pravdu), a přestože moudří všech věků radili a radí, že budoucnost vytváříme tím, co a jak žijeme dnes (v přítomnosti), samozřejmost, s jakou tohle všechno dnes a denně stále naivně porušujeme, a pinožíme se se svými kuličkami (jakkoliv nablýskaného a právě teď luxusně vyhlížejícího trusu), je do nebe volající.
Jak se tak blíží rok 2012, množí se i katastrofické vize (včetně amerického velkofilmu). Včetně návodných knih, radících zbudovat betonové bunkry někde vysoko v horách, se zásobami potravin nejméně na rok, a s knihovnou, plnou učebnic a příruček, jak pěstovat to či ono. Protože jestli se koncem onoho roku přepóluje planeta a zemětřesení (a následné cunami a globální zima) zničí vše, co potřebujeme k životu, pak se naopak vše, co plní média, včetně našeho každodenního pachtění a rozmazlené nespokojenosti ukáže jako nanejvýš malicherné. V posledních hodinách existence si nakonec přece jen, tak jako umírající hříšníci, uvědomíme, jak jsme ty poslední roky promarnili, a jak jinak bychom žili, kdybychom věděli, že to budou roky poslední.. Přestože nás varovali, a princip předběžné opatrnosti velel připravit se, a naplno si života užít. Ó, jaká lahoda, mít teplo v zimě, střechu nad hlavou, denně co jíst a pít, užívat propojení se světem a pozitivně vyzobávat rozinky a třešničky přítomnosti.
Život sám, natož tak rozmařilý, jaký prožíváme posledních dvacet, ale možná šedesát, a globálně pár set let… Adam Michnik tvrdí, že tak jak v posledních dvou dekádách jsme se neměli posledních 300 let), není samozřejmý. Nesnesitelně samozřejmá snadnost, s jakou se planeta prostě otřese (potká planeta planetu a ptá se, jak se máš. Ále, mám lidstvo. To přejde, utěšuje ji druhá) a s jakou se na ní obnoví to, co je „přirozené“. A tak až v posledních okamžicích existence života zjistíme na vlastní těla a mysli to, co nám připomínali Indiáni, že totiž arogantní betonové megapole a asfaltové sítě dálnic, sloužící jeho veličenstvu autu (např. podél nového úseku dálnice na Hradec Králové jsou desítky kilometrů plotu na obou stranách, trvale vymezujícího jak hektary půdy, tak rozřezávajícího krajinu a věznícího zvěř a lidi v omezených koridorech: denně takto kvůli dopravním stavbám mizí 10 hektarů půdy), stejně jako zásoby zlata a virtuální účty v bankách, se samozřejmě dýchat, pít a jíst nedají. Výsledná katastrofa je rozhodně pravděpodobnější, než to, že náš současný plýtvavý a povrchní způsob života bude pokračovat do nekonečna.
Přičemž už před čtyřiceti lety věděl např. Jan Vodňanský, že „život visí na nitce“, a miniaturnost viru prasečí či jiné chřipky, který nitku života může lehce přetrhnout, je ve srovnání k velikosti člověka naprosto zanedbatelný. Právě tak miniaturní a nahraditelní, co do srovnání s velikostí planety, nebo dokonce galaxie, jsme i my (Zemi právě o vlásek minul asteroid).
Nabízí se i (celkem laciná, ale pod kůži se zadírající) jiná paralela, totiž že rok 2012 a změnu magnetických pólů s kilometrovými cunami přežijí jen ti připravení, tedy otužilí a duchovní a skromní lidé žijící vysoko v horách: jaký je dnes nejduchovnější národ na světě, který navíc umí přežít v pro nás nesnesitelných klimatických podmínkách? No přece Tibeťané (a je jedno, jestli dnes žijí spíše v Ladaku a Sikhimu, než v samotném už tak počínštělém Tibetu).
Terapii globálním šokem, jakkoliv bude vypadat, i pro až zoufalé výkřiky těch varujících a neoslyšených, si prostě zasloužíme. A všechny ty současné tak rozmařile zbytečné partnerské a generové rozvody a mužsko-ženská nedorozumění a horečné utrácení za pitomosti se nakonec ukáží jako jasná slepá ulička (znovu si vybavuji citát spisovatele Procházky z roku 1968: když se loď potápí, protože má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stěžeň), a bude příliš pozdě si plácat do čela: jak jsme to mohli nevidět?
Naopak samozřejmost, s jakou se dá sáhnout po jahodě, i když člověk visí ze srázu, v situaci, která zdánlivě nemá žádné řešení, je, kupodivu, kromě pečlivé mnohaleté přípravy (na kterou je už dnes, tak jako na pozitivní zvrat v ekologickém vývoji, pozdě) jediným moudrým řešením nejen téhle hypotetické (ale tak modelové a příznačné) situace. Opakuji, metafora má pomoci nahlédnout iluzornost našeho stylu myšlení a připoutanosti ke slovům (a tohle a jen tohle pochopení pak následně umožní vyřešit i jiné zdánlivě neřešitelné situace).
Život není samozřejmost, a nakonec asi budeme mít to, co si zasloužíme.
P. S. : Kdo ví, o čem to přemítám, nechť mi napíše (a trefí-li se, má u mne pochvalu, částečné zveřejnění, a třeba i nějakou tu knihu či CD). A pro hnidopichy (a ty, kteří jsou zvědaví, jak pracuji): článek jsem dokončil dva dny předtím, než se v novinách objevilo Havlovo zamyšlení, ze kterého jsem vybral citát… Právě tak větu o plotu u dálnice jsem měl napsanou, když jsem v tv zprávách zaslechl údaje o znepokojení lesníků a ekologů nad dálnicemi rozřezanou krajinou).
Viz také:
http://blog.baraka.cz/2009/01/uzivejme-si-zivota-dokud-to-jeste-jde/
