Nebyl jsem (při sledování koncertu na oslavu dvacetiletého výročí sametové revoluce, nazvaného Už je to tady) hrdý na to, že jsem Čech, celé dvě hodiny, jak naznačoval recenzentovi Jiřímu Peňášovi už po generálce režisér Vladimír Morávek, ale jen několik minut. Zatímco oficiální tisk zdůrazňuje spíše pozitiva, a v druhé polovině večera jich skutečně přece jen přibylo, pokusím se naznačit ony „drobné“ vady na kráse okázalého večera.
Sám Václav Havel nedávno několikrát zdůraznil: když se ve jménu obchodních smluv přivřou oči a udělá kompromis, je to vždy špatné, a v budoucnu se to vymstí. A právě protože na rozdíl od placených novinářů si mohu dovolit nazývat věci pravým jménem, a nemusím dělat kompromisy, dovolím si alternativně naznačit, co jsem v rámci přímého přenosu zažíval.
Jiří Peňás (v článku nazvaném po jedné písničce Lou Reeda Oh, jaký perfektní večer) poznamenává, že Václavem Havlem vymyšlený a režírovaný koncert „byl v každém ohledu důstojný, akorát tak okázalý (oslavy musí být okázalé), a měl několik chvil, na které se jen tak nezapomene.“ Souhlasím jen s poslední větou: já byl hrdý na to, že jsem Čech, jen těch několik chvil, jinak jsem se, zvláště v první polovině, spíše styděl. Za prezidentské kecy (pochvala V. Havla byla promyšleně účelová), za amatérskou trému a intonační nejistotu jak Suzan Vegové (jak ji v komentáři pojmenoval Jiří Černý), tak především Lou Reeda a jeho basáka (jenž hru smyčcem rozhodně nezvládl), a především za typickou utahanost smyčců a celé „komorní filharmonie“, řízené Jiřím Bělohlávkem.
Zatímco v druhé polovině, když filharmonici hráli to, pro co jim „zobák“ narostl, tedy např. Dvořáka, a doprovázeli operní zpěvačku, bylo vše v pořádku, při pokusech doprovázet Joan Baezovou (zvláště v Lennonově Imagine, ale i v ostatních spirituálech) filharmonici a smyčce zněli(y) jako při školní besídce nějaké Lidové školy umění v Kotěhůlkách. Především rytmicky to tak zvaně „sedělo na prdeli“: obvykle při takových řídkých příležitostech, kdy nějakou náhodou musím protrpět nějaký ten les smyčců, říkávám, že ti houslisté jsou snad placení za kilometrové (čím víc kilometrů projedou smyčec na strunách, tím lépe). Tak trapně jsem se necítil již celé roky.
Copak Joan Baezová nemohla zpívat sama, jen se svou kytarou, jako kdysi? Copak první polovinu nemohli obstarat s Lou Reedem třeba i Plastici (a písnička „Když je člověku dvacet, chce se mu ze světa zvracet“ by zcela jistě i po dvaceti letech „svobody“ aktuálně vyvolala bouřlivý aplaus)? Utahané filharmonické pokusy (když už tam tolik hráčů bylo, tak je přece musíme využít, řekl si asi dramaturg a aranžér úvodní skladby a ministr Michal Kocáb) a tréma některých aktérů i řečníků snad přímo v sále byla „milá“ (a předem omluvena Havlem, který „vtipně“ poznamenal, že pokud se v průběhu večera vyskytnou některé chybičky a nepřesnosti, jsou záměrné), ale na obrazovce trčela jako ta příslovečná a zde navíc okázalá sláma z bot. O pár dnů později promítnutý sestřih nejlepších okamžiků tohoto večera by prokázal věci a oslavám to, co si skutečně zasloužily…
Mirka Spáčilová v MF Dnes sledovala přenos koncertu v televizi, a tak měla recenzentský odstup. Přirovnala koncert k pořadu Noc s Andělem (lehce alternativní vkus, komorní ráz a spojení hudby s mudroslovím), a uvedla také počet diváků, kteří sledovali koncert (1,7 milionu) a následující Havlův projev (jen 800 000)! Jak příznačné, ve státě kde státní rozhlas zamrzl v 80. letech a televize ve věku estrád, dodávám. Nemohla si nepovšimnout jak megalomansky přenos pojala Česká televize („šestaosmdesátá panoramatická jízda kamery ve velkém celku zezadu přes hlediště na scénu až pila krev“), a že „díky živému zvuku se zasloužil o poznání, že ani slavný rocker Lou Reed se nevyhne falešným tónům“.
Potlesk vestoje na počátku i na konci si Václav Havel zasloužil, slzy dojetí v očích mnoha celebrit při zpěvu spirituálu Jednou budem dál byly „legitimní“, ale čítankově průhlednou snahu okázale spojit nespojitelné světy rocku (a dokonce i undergroundu) s filharmonií si mohli organizátoři ušetřit. Zatímco umělecký a historický dojem (jako donedávna při krasobruslení) mohl výsledek pozitivně ovlivnit, trapností jsme byli svědky až příliš (dočkal jsem se i v Čechách obvyklého tleskání na první dobu). Vypadalo to okázale, ale ve skutečnosti to byl spíše abiturientský večírek, na kterém pamětníci a spolužáci zamáčkli nejednu slzu (Jiří Peňás poznamenal, že po skončení koncertu se diváci u svařáku navzájem svěřovali, kolikrát měli během večera v očích slzy).
Plakat by to chtělo nad něčím docela jiným. Například promítané zdravice světově známých rockerů a politiků opět jen potvrdily právě u nás bohužel tak platné heslo, že doma není nikdo prorokem. A řada záběrů ve všech těch dokumentech opět prokázala, že zatímco Havlovi šlo většinou o blaho celku, Klausovi šlo především o sebe.
Svým způsobem ten večer opět ukázal jak přednosti, tak „nedostatky“ statečného disidenta a dramatika, a zároveň stydlivého, tichého a neprůbojného člověka jménem Václav Havel (jak vysvitne později, toho tvrdohlavého šibala v něm obdivuji a mám rád, váhavec se mi v roli prezidenta moc nezamlouval). Ostatně ten den odpoledne Nova promítla časosběrný dokument Občan Havel, ve kterém je mnohokrát vidět, jak se dramatikova slušná nerozhodnost do vysoké politiky pokrytecké okázalosti nehodí. Mimochodem, všimli jste si, kolikrát si v rámci dokumentu Havel a jeho přátelé připíjeli nějakým tím alkoholem (a jak často museli být všichni poněkud omámeni „návykovou látkou“)? Všichni potřebovali uvolnit, jen nedomysleli, že vymýšlení lepšího příštího právě takto nefunguje. Přičemž dnes víme, že každý alkoholik je jen hledač duchovna (a jen si spletl spirit se spiritusem).
Jiří Peňás na sebe prozradil svou recenzentskou nekompetentnost sloupkem na protější dvoustraně LN, ve kterém se ke svému plačtivému dojetí přiznává: „Co všechno se změnilo a přitom jakoby člověk byl pořád na začátku! Stále stejný blbec, jen trochu omletý časem…“ Tak trochu ilustroval i většinový postoj: už tušíme, co a jak bychom měli sami se sebou udělat, ale jen si o tom povídáme a čteme.
Když na konci roku 1989 Havel poprvé promluvil v tehdejší státní televizi, pozoroval jsem několik žen, které tehdy před obrazovkou vzdychaly, jak je ten Havel sladkej… Pokusil jsem se jim naznačit, že se jim líbil tak, jako se líbí ženám slabí, nerozhodní mužové: protože ony o něho mohou a musí pečovat, jinak by nepřežil. Jenže republika potřebovala spíše rozhodného praktika, než dramatika, váhajícího nad každým slovem. Nepochopily.
Fenomén Havel a sametová revoluce byl a je nečekaný zázrak a pořádná dávka štěstí, stejně jako výhra ve Sportce. Měli bychom být a jsme jemu a Štěstěně jistě hodně vděčni. To by nám ale nemělo vzít schopnost odložit brýle okázalosti a oslav a přiznat (si), že přímý přenos koncertu Už je to tady byl, při vší úctě k protagonistovi a hostům, spíše amatérsky „vegovou okázalostí“, než profesionální oslavou těch hodnot, které Václav Havel pomáhal a stále pomáhá prosadit a udržet. Ostatně v přednatočeném projevu hned po skončení přenosu nazval věci, pro něho typicky (měl čas se připravit), pravým jménem: naše země vzkvétá, ale jaksi divně.
Kromě slz v očích při zpěvu spirituálu Jednou budem dál byl totiž Václav Havel nakonec nejautentičtější, když se v rámci svého projevu šibalsky usmál a jaksi klukovsky (všem skeptikům a pesimistům navzdory) zakončil řeč svým typickým heslem „Pravda a láska ať zvítězí nad lží a nenávistí“. Jeho zamrzlá viktorka (dva prsty ve tvaru véčka, symbolizující vítězství), byla neokázalá, upřímná, a završila ne tak perfektní, jak napsal Jiří Peňás, ale nakonec přece jen zajímavý večer a poslední dvacetiletku tohoto už zase nespokojeného národa. Pokud tedy chcete mít (a oslavit) Havla autentického a upřímně neokázalého, klikněte zde… a vydržte až do konce.
