V Japonsku v roce 1979 jsem se nadšeně procházel rozlehlými supermarkety a doufal, že se dočkám doby, kdy tyhle ráje kupujících budou i v Československu. Nemělo to chybu: měli všechno a v desítkách variací. Jen někde velmi vzadu se mihla podezíravá myšlenka: co když ale zároveň s tou nádherou spotřebitelské dostupnosti všeho přijdou i nectnosti? A co když to skončí typicky česky, ušmudlaně, tedy jen u těch nectností? Omlouvám se tedy za poněkud pesimistická vyznění některých mých článků z poslední doby. Ti, kteří mne znají, ale dobře vědí, že pokud píši negativně, nebo o negativních jevech, tak „prognosticky“: aby se nenaplnily.
Tehdy jsem o odvrácené tváři konzumu ještě nic nevěděl a vědět nemohl. O jedenáct let později jsem v Schumacher college (poblíž městečka Totnes v jihozápadní Anglie) udělal pro studenty hlubinné ekologie výstavku toho, z čeho jsem jim ráno připravoval bohatě prostřený stůl opulentních snídaní (a večer večeře): brambory z Nového Zélandu, cibule z Polska, mrkev z Portugalska, jablka a marmelády z Argentiny atd. Nechápavě koukali (a ještě několik let poté pak stále nedokázali nakupovat u místního biofarmáře). I v USA o pár let později jsem obdivoval prodejny zdravé výživy, ale někde vzadu se opět objevila rouhačská myšlenka: jestli my nakonec nepřevezmeme spíše ty nectnosti, než to, co je ekologické a rozumné…
Když jsme v první polovině 90. let min. stol. s kolegou vozili z Amsterodamu a Düsseldorfu cédečka s new age hudbou nebo tibetské mísy, a po dálnici míjeli kilometry podivných rovných krabic logistických center a velkoskladů, zamrazilo mě: co když právě tohle čeká i nás, a bude se tomu říkat pokrok? Přece nejsme tak pitomí abychom opakovali už známé chyby, utěšoval jsem se.
Zkusil jsem několikrát na setkáních disidentů před sametovým převratem, nebo studentům v listopadu 1989, nebo na seminářích nebo přednáškách naznačit své obavy (z krátkozrakosti a nevšímavosti k pravému jednání, viz i Goetheho citát níže), ale nikdo nechápal: všichni spěchali do šťastných (konzumních) zítřků. Když někdy vysvitlo, že jsem nikdy neměl auto, klepali si někteří na čelo, a pak už nechtěli nic slyšet (protože co jim budu vykládat, když jsem nepřijel nejnovějším bourákem… a když jsem popisoval obavy z přílišného luxusu, který jsem zažil v Japonsku, nevěřili mi ani slovo).
Určitě jste si toho taky všimli, že v obchodech neexistují roční období, píše se v článku v HN (který vhodně doplňuje mé zamyšlení Radost z jídla?). V lednu se dá koupit hroznové víno nebo maliny, v dubnu broskve, dýně v červnu, v říjnu chřest a v prosinci jahody. Daní za tohle bezčasí jsou tisícikilometrové cesty, které absolvuje každý váš nákup. Za 795 korun, tedy cenu zpátečního lístku do Vídně, jsme pořídili jídlo, které do polic jednoho pražského supermarketu putovalo celkem 68 077 kilometrů. Nejzcestovalejší byla sklenka medu. Její obsah urazil přes jednadvacet tisíc kilometrů (z Argentiny, Chile, částečně taky z Číny a Česka). V roce 2000 byla víc než polovina zeleniny, kterou Češi snědli, tuzemská. Loni už to bylo dovážené zeleniny 90 procent. Nabídka českých supermarketů je teď světová. Bylinky z Izraele, hovězí z Irska, rajčata z Maroka, česnek z Číny. Kam ale zmizela ta známá chuť rajčat a říz česneku, kterou jsme kdysi znali (a kterou snad stále znají zahrádkáři)?
Hm. A kam zmizel selský rozum a předběžná opatrnost? Máme zastupitelskou demokracii, ale ani staří Řekové, ani moderní politici a myslitelé nepočítali s českou vyčůraností, se stále silnější hroší kůží zkorumpovaných politiků, s tím, že všichni tam nahoře na všechny něco ví a drží se vzájemně v šachu: přitom obyčejný člověk se svých práv nedovolá (jestli se vám zdám příliš příkrý, co tohle?). Ze „západu“ a fungujících demokracií jsme totiž převzali spíše nectnosti tohoto nejméně špatného systému řízení společností (zkuste porovnat se situací v Norsku).
Jak v téže souvislosti napsal i neznámý internetový naštvaný: Platím téměř nejdražší elektřinu v Evropě a jsem občanem energetické velmoci. Hospodář stát platí za kilometr silnice třikrát tolik, co kdekoliv jinde, atd. Stát mne připraví zhruba o tři čtvrtiny hodnoty všeho, co vytvořím a vydělám a tyto prostředky prošustruje, nebo přerozdělí neznámo kam. Ani to mu však nestačí, ještě se mne a mé potomky pokouší zadlužit. Kdosi neznámý si na tento stát nabírá nehorázné půjčky, jako by byl stát jen nějakým bílým koněm zločinecké organizace. Stát, nebo kdosi, kdo se za jeho nálepku schovává, si ode mne bere několikrát větší berni, než si panstvo kdy dovolilo vzít od poddaného. Udržuje mne v chudobě, abych si nevyskakoval, aby mi snad ani nenapadlo z přebytků založit firmu, začít podnikat a zaměstnávat jiné. Sám stát však pracovní místa nezajistí a těm, kdo nemají práci, pak bezostyšně přerozděluje to, co sebral mně, aniž by se mnou cokoliv konzultoval. A teď mi ještě oznamuje jak mne zadlužil, za což pochopitelně nikdo nenese odpovědnost, to udělala nějaká anonymní nezodpovědná krize. Zítra na mne pošle exekutora, aby mi sebral i to poslední, co mi ještě zbylo.Vážený a milý státe. Milá Česká republiko… Pěkně mě sereš!
Celé roky se snažím upozorňovat (v rámci prognózy, kterou si, opakuji, nepřeji, aby se uskutečnila) na neblahé trendy emancipace západních, ale především českých žen. Protože jednat s rozumnou (a proto vždy elegantní) Francouzkou či Polkou je radost, zatímco mluvit s typickou Češkou je o naštvání (jak je vyčítavě jedovatá a předem naježená). I stále víc českých žen totiž přebírá od svých západních kolegyň spíše ty nectnosti. Milé ženy české, až na výjimky, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky… pěkně mě štvete!
Hm. Dvacet let po týdnu, kdy na Václaváku lid perlil vtipnými slogany a věřil a doufal, že od teď už bude jenom lépe. Bylo… co se týká zboží, platů, a možností koupit a nakrást cokoliv. Ale lidsky a morálně jsme klesli až nenávratně hluboko (protože další generace jen převezme atmosféru generace rodičů), spíše k těm nectnostem.
Naznačuji, co se ví od počátku lidstva, a co formuloval velmi výstižně Goethe: Když si špatně zapnete první knoflíček u košile, tak potom ať děláte co děláte, pořád bude výsledek nakřivo.
